Historie radiopřijímačů v obrazech
V letech 1935 až 1936 byl ve výrobním programu model Ingelen Mentor Konzert (příloha č. 1) a model Ingelen Columbus (příloha č. 2). Roku 1936 vyráběla firma model Ingelen Mirabell (příloha č. 3). Roku 1937 byl na trh dodán model Ingelen Schatulle (příloha č. 4, 5, 6 a 7). V roce 1945 je ve výrobním programu model Ingelen 447U (příloha č. 8), a je na něm znát závěr války. Na luxus již nebyly peníze, ani materiál. Tento model se vyráběl do roku 1946.
Luxus se do firmy Ingelen vrátil až roku 1950 s modelem Ingelen Columbus 51W (příloha 1), následoval ho model Ingelen Cronos (příloha č. 2) z roku 1955.
V prvním díle tohoto serialu jsme si řekli, že mezi průkopníky rozhlasového vysílání v Československu byl L. Šourek, ředitel společnosti Radioslavia. Už podruhé v tomto serialu se k této firmě vracíme. V tomto díle proto, že firma Radioslavia byla výhradním dovozcem firmy MARCONI. A Marconi, to je pojem v šíření rozhlasových vln a vzniku radiopřijímačů vůbec. A já jsem si ho proto nechal na poslední díl první části tohoto serialu. Druhý díl bude mapovat rozhlas po roce 1946 (zestátnění) a 1948 (znárodnění).
Takže uzavřeme kruh této části seriálu a pojďme si něco málo povědět o pojmu Marconi. Firma MARCONI (MCN) vznikla roku 1897. Připomeňme si několik historických dat Marconiho činnosti
1896 - Marconimu se po prvé podařilo radiofelegrafní spojení Morseovými značkami.
1897 - Marconi předváděl v Anglii veřejně radiotelegrafní spojení mezi Lavernock Point a Flatholmem. 1897 — založena jako první na světě Marconiho společnost pro průmyslové a obchodní využití Marconiho patentů.
1899 - Podařilo se Marconimu po prvé spojení mezi Anglií a Francií.
1901 - podařilo se první dorozumění přes Atlantický oceán. Tím byl položen definitivní základ radiového spojení celého světa.
1904 - Dr. Flemming, spolupracovník Marconiho společnosti, sestrojil první elektronovou lampu (detekční ventil — diodu), která znamenala první technické použití elektronové emise z rozžhaveného vodiče, a tím základ dnešních elektronových lamp.
1916 - Marconi jako první na světě zkoušel řízené krátké vlny.
1919 - První pokusy "rozhlasového vysílání z Marconiho továrny v Chelmsfordu stanicí 6 KW.
1920 - V Marconiho továrně v Chelmsfordu zřízen pokusný rozhlasový vysiloč 15 KW, kterým byly na vlně 2.800 m občas vysílány hudební a zábavné programy.
1922 - Na jaře postavená na Marconí-House v Londýně první oficielní rozhlasová stanice 2LO. První řádný koncert vysílán 24.VI.1922.
1924 - Marconi dosáhl poměrně malou energií řízenými krátkými vlnami za dne bezvadného spojeni na vzdálenost přes 2.600 km, za noci spojení přes celou zeměkouli.
1931 - Marconiho společnost dokončila na jaře stavbu nejsilnějšího rozhlasového vysilače na světě ve Waršavě 120—160 KW.
Marconi se prostřednictvím československé společnosti Radioslavia dostal i do ČSR. Ta k nám dovážela radiopřijímače Marconi, které vynikaly důkladným provedením. Dobová reklama firmy Radioslavia hlásala: "Nerozhoduj se ke koupi radipřijímače, dokud jsi na vlastní uši neslyšel radiopřístroj Marconi".
[FONT=Verdana]V roce 1933 byly na trh uvedeny radiolampy prodávané pod značkou Catkin. Tyto elektronky byly osazovány do některých přijímačů Marconi. Výrobu spustila anglická firma General Electric, která produkovala radiolampy známé pod značkou Gecovalve.[/FONT]
[FONT=Verdana]Zavedení lamp Catkin bylo provázeno velkou reklamní kampaní. Oproti klasickým radiolampám se skleněnou baňkou bylo pouzdro lampy Catkin kovové. Obal zároveň tvořil anodu lampy. Myšlenka kovových lamp nebyla nová, výroba byla ovšem zprvu problematická vzhledem k technologické náročnosti spojování skla a kovu. Výhodou lamp Catkin proti klasickým elektronkám byla nerozbitnost, menší rozměry a lepší chlazení. [FONT=Verdana]Vyráběly se celkem tři typy těchto kovových lamp. Dvě lampy s perforovanými stínícími kryty pro vysokofrekvenční obvody a rovněž koncová zesilovací lampa, která neměla kryt, a proto musela být pro odizolování anodového napětí opatřena silnou vrstvou emailu. Kovové lampy začaly brzy vyrábět i jiné, zejména americké firmy. Prvními kovovými elektronkami vyráběnými ve velkých sériích byly ale právě lampy Catkin.[/FONT][/FONT]
[FONT=Verdana][FONT=Verdana][FONT=Verdana]Ocitujme dobovou reklamu: "Skvělá pověst lamp Marconi nezakládá se pouze na jejich teoretické superioritě a praktické výkonnosti, nýbrž obzvláště na tom, že slouží spolehlivě po celá léta za nejtěžších podmínek ve všech končinách země. Lamp Marconi užívá se všude, kde je rádio činitelem životní důležitosti, a kde slouží veřejnosti: na zámořských parnících, v plovoucích majácích, na letadlech a letištích, v policejní a bezpečnostní službě, ve velkých vysílačích a přijímačích pro zámořskou telegrafii a telefonii, v rozhlasových vysílačích od nejmenších až do nejmohutnějších, pro školský rozhlas..."[/FONT]
[FONT=Verdana]Do Československa se dovážely radiopřijímače Marconi 42 (příloha č. 1). Jednalo se o 3+1 lampový, tříobvodový přijímač s pásmovým filtrem na střídavý proud (AC verze). Přijímač byl osazen dynamickým buzeným reproduktorem, mohutná skříň byla zdobena v typickém "květnatém" stylu firmy Marconi, knoflíky byly soustružené ze dřeva. Přijímač měl impozantní zjev a byl osazován lampami MS 4B, MH 4, MPT 4 a U10. Byl vyráběn i v provedení pro připojení na stejnosměrnou síť (DC verze). [FONT=Verdana]Firma Radioslavia ho v letech 1932 a 1933 nabízela za tři tisíce šest set korun.[/FONT][/FONT]
[FONT=Verdana][FONT=Verdana]Dalším modelem do ČSR dováženým byl Marconi 253 a Marconi 272 (příloha č. 2 a 3). U posledně jmenovaného se jednalo o výkonný 4+1 lampový osmiobvodový superhet s buzeným dynamickým reproduktorem pro vlnové rozsahy 200 až 500 metrů a 1000 až 2000 metrů. Kvůli bočnímu sešikmení a odskoku skříňky byl tento radiopřístroj občas přezdíván Pagoda. Osazen byl lampami MX 40, MS 4, MHD 4, MPT 4 a MU 12. Výroba probíhala v letech 1934 a 1935. Některé verze tohoto aparátu byly vybaveny magnetickým indikátorem vyladění, který byl osazen v čelné stěně skříňky - vlevo vedle bakelitového rámečku reproduktoru. Prodej tohoto přístroje provázelo mnoho zdařilých celostránkových reklam v dobových časopisech.[/FONT][/FONT]
Rozhlasový přijímač Marconi 4LS z roku 1929 (příloha č. 4).
[/FONT][/FONT]
Takže uzavřeme kruh této části seriálu a pojďme si něco málo povědět o pojmu Marconi. Firma MARCONI (MCN) vznikla roku 1897. Připomeňme si několik historických dat Marconiho činnosti
1896 - Marconimu se po prvé podařilo radiofelegrafní spojení Morseovými značkami.
1897 - Marconi předváděl v Anglii veřejně radiotelegrafní spojení mezi Lavernock Point a Flatholmem. 1897 — založena jako první na světě Marconiho společnost pro průmyslové a obchodní využití Marconiho patentů.
1899 - Podařilo se Marconimu po prvé spojení mezi Anglií a Francií.
1901 - podařilo se první dorozumění přes Atlantický oceán. Tím byl položen definitivní základ radiového spojení celého světa.
1904 - Dr. Flemming, spolupracovník Marconiho společnosti, sestrojil první elektronovou lampu (detekční ventil — diodu), která znamenala první technické použití elektronové emise z rozžhaveného vodiče, a tím základ dnešních elektronových lamp.
1916 - Marconi jako první na světě zkoušel řízené krátké vlny.
1919 - První pokusy "rozhlasového vysílání z Marconiho továrny v Chelmsfordu stanicí 6 KW.
1920 - V Marconiho továrně v Chelmsfordu zřízen pokusný rozhlasový vysiloč 15 KW, kterým byly na vlně 2.800 m občas vysílány hudební a zábavné programy.
1922 - Na jaře postavená na Marconí-House v Londýně první oficielní rozhlasová stanice 2LO. První řádný koncert vysílán 24.VI.1922.
1924 - Marconi dosáhl poměrně malou energií řízenými krátkými vlnami za dne bezvadného spojeni na vzdálenost přes 2.600 km, za noci spojení přes celou zeměkouli.
1931 - Marconiho společnost dokončila na jaře stavbu nejsilnějšího rozhlasového vysilače na světě ve Waršavě 120—160 KW.
Marconi se prostřednictvím československé společnosti Radioslavia dostal i do ČSR. Ta k nám dovážela radiopřijímače Marconi, které vynikaly důkladným provedením. Dobová reklama firmy Radioslavia hlásala: "Nerozhoduj se ke koupi radipřijímače, dokud jsi na vlastní uši neslyšel radiopřístroj Marconi".
[FONT=Verdana]V roce 1933 byly na trh uvedeny radiolampy prodávané pod značkou Catkin. Tyto elektronky byly osazovány do některých přijímačů Marconi. Výrobu spustila anglická firma General Electric, která produkovala radiolampy známé pod značkou Gecovalve.[/FONT]
[FONT=Verdana]Zavedení lamp Catkin bylo provázeno velkou reklamní kampaní. Oproti klasickým radiolampám se skleněnou baňkou bylo pouzdro lampy Catkin kovové. Obal zároveň tvořil anodu lampy. Myšlenka kovových lamp nebyla nová, výroba byla ovšem zprvu problematická vzhledem k technologické náročnosti spojování skla a kovu. Výhodou lamp Catkin proti klasickým elektronkám byla nerozbitnost, menší rozměry a lepší chlazení. [FONT=Verdana]Vyráběly se celkem tři typy těchto kovových lamp. Dvě lampy s perforovanými stínícími kryty pro vysokofrekvenční obvody a rovněž koncová zesilovací lampa, která neměla kryt, a proto musela být pro odizolování anodového napětí opatřena silnou vrstvou emailu. Kovové lampy začaly brzy vyrábět i jiné, zejména americké firmy. Prvními kovovými elektronkami vyráběnými ve velkých sériích byly ale právě lampy Catkin.[/FONT][/FONT]
[FONT=Verdana][FONT=Verdana][FONT=Verdana]Ocitujme dobovou reklamu: "Skvělá pověst lamp Marconi nezakládá se pouze na jejich teoretické superioritě a praktické výkonnosti, nýbrž obzvláště na tom, že slouží spolehlivě po celá léta za nejtěžších podmínek ve všech končinách země. Lamp Marconi užívá se všude, kde je rádio činitelem životní důležitosti, a kde slouží veřejnosti: na zámořských parnících, v plovoucích majácích, na letadlech a letištích, v policejní a bezpečnostní službě, ve velkých vysílačích a přijímačích pro zámořskou telegrafii a telefonii, v rozhlasových vysílačích od nejmenších až do nejmohutnějších, pro školský rozhlas..."[/FONT]
[FONT=Verdana]Do Československa se dovážely radiopřijímače Marconi 42 (příloha č. 1). Jednalo se o 3+1 lampový, tříobvodový přijímač s pásmovým filtrem na střídavý proud (AC verze). Přijímač byl osazen dynamickým buzeným reproduktorem, mohutná skříň byla zdobena v typickém "květnatém" stylu firmy Marconi, knoflíky byly soustružené ze dřeva. Přijímač měl impozantní zjev a byl osazován lampami MS 4B, MH 4, MPT 4 a U10. Byl vyráběn i v provedení pro připojení na stejnosměrnou síť (DC verze). [FONT=Verdana]Firma Radioslavia ho v letech 1932 a 1933 nabízela za tři tisíce šest set korun.[/FONT][/FONT]
[FONT=Verdana][FONT=Verdana]Dalším modelem do ČSR dováženým byl Marconi 253 a Marconi 272 (příloha č. 2 a 3). U posledně jmenovaného se jednalo o výkonný 4+1 lampový osmiobvodový superhet s buzeným dynamickým reproduktorem pro vlnové rozsahy 200 až 500 metrů a 1000 až 2000 metrů. Kvůli bočnímu sešikmení a odskoku skříňky byl tento radiopřístroj občas přezdíván Pagoda. Osazen byl lampami MX 40, MS 4, MHD 4, MPT 4 a MU 12. Výroba probíhala v letech 1934 a 1935. Některé verze tohoto aparátu byly vybaveny magnetickým indikátorem vyladění, který byl osazen v čelné stěně skříňky - vlevo vedle bakelitového rámečku reproduktoru. Prodej tohoto přístroje provázelo mnoho zdařilých celostránkových reklam v dobových časopisech.[/FONT][/FONT]
Rozhlasový přijímač Marconi 4LS z roku 1929 (příloha č. 4).
[/FONT][/FONT]
Dne 10. srpna 1946 v továrně Mikrofona ve Strašnicích byl ustaven "národní podnik TESLA". Vznikl sloučením zestátněných firem: Always, Elektra, Elektrotechna, Metallix-Roentgen, Mikrofona, Modrý bod, filiálka Philips, Prchal-Ericson, Radioelektra, Radiotechna, filiálka Siemens-Halske, filiálka Siemens-Radio, filiálka Telefunken, Telegrafia, Triotron, Tungsram.
Ministr průmyslu B. Laušman promluvil jménem vlády, ocenil význam spojení osvědčených podniků a vytvoření rozsáhlého kolektivu pracovníků, kteří již mnoho dokázali. Poté prohlásil ministr národní podnik TESLA za ustavený. Podnikovým ředitelem byl jmenován Ing. dr. Karel Elicer, jeho náměstky Ing J. Luňáček a Ing. B. Watier.
.... a bylo vymalováno. Cesta "zpět" mohla začít. Dveře dokořán této cestě pak otevřel komunistický puč roku 1948. Podnik Tesla začal být po pár letech nekonkurence schopný a v závěru jeho existence již bojoval sám se sebou.
Zhruba do roku 1960 tvořila převážnou výrobní sféru většiny původních předválečných výrobců nadále rozhlasové přijímače. Na jejich výrobě se podílely Tesla Praha-Hloubětín (bývalý Philips), Tesla Přelouč (býv. Telefunken), Tesla Kolín (býv. Modrý bod), Tesla Bratislava (býv. Tungsram) a panovala mezi nimi určitá konkurence v rámci sortimentu i zavádění novinek do výroby. To vše se změnilo po reorganizaci podniku v rámci Československa i celého bloku RVHP, kdy bylo rozděleno, co který stát bude vyrábět. Díky tomu Tesla přišla o výrobu luxusních přijímačů, jejíž výrobě se v rámci RVHP věnovala Německá demokratická republika.
Ministr průmyslu B. Laušman promluvil jménem vlády, ocenil význam spojení osvědčených podniků a vytvoření rozsáhlého kolektivu pracovníků, kteří již mnoho dokázali. Poté prohlásil ministr národní podnik TESLA za ustavený. Podnikovým ředitelem byl jmenován Ing. dr. Karel Elicer, jeho náměstky Ing J. Luňáček a Ing. B. Watier.
.... a bylo vymalováno. Cesta "zpět" mohla začít. Dveře dokořán této cestě pak otevřel komunistický puč roku 1948. Podnik Tesla začal být po pár letech nekonkurence schopný a v závěru jeho existence již bojoval sám se sebou.
Zhruba do roku 1960 tvořila převážnou výrobní sféru většiny původních předválečných výrobců nadále rozhlasové přijímače. Na jejich výrobě se podílely Tesla Praha-Hloubětín (bývalý Philips), Tesla Přelouč (býv. Telefunken), Tesla Kolín (býv. Modrý bod), Tesla Bratislava (býv. Tungsram) a panovala mezi nimi určitá konkurence v rámci sortimentu i zavádění novinek do výroby. To vše se změnilo po reorganizaci podniku v rámci Československa i celého bloku RVHP, kdy bylo rozděleno, co který stát bude vyrábět. Díky tomu Tesla přišla o výrobu luxusních přijímačů, jejíž výrobě se v rámci RVHP věnovala Německá demokratická republika.
Prvním výrobkem v n.p. Tesla byl radiopřijímač Tesla Talisman (příloha č. 1, 2 a 3), který se vyráběl v letech 1946 až 1949. jednalo se o šestiobvodový superhet pro pásmo SV, DV a KV s napájením střídavé i stejnosměrné sítě 110V a 220V. Přijímač byl v bakelitové skříňce, jejíž zadní stěna byla s plechu. Stupnice byla skleněná. Modelová řada Talisman se vyráběla až do roku 1958 a design modelů se měnil. Posledním modelem této řady byl radiopřijímač Tesla 308U Talisman (příloha č. 4, 5, 6, 7 a 8), který se vyráběl v letech 1953 až 1958.
V roce 1946 také n.p. Tesla vyráběl model Tesla T566 (příloha č. 1). Přijímač byl montován z dílů firmy Telefunken, která byla v témže roce zestátněna a národnímu podniku spadl do klína i její sklad, což se netýkalo pouze této firmy. Proto byly v prodeji i radiopřijímače stejné značky, ale se štítkem Telefunken (příloha č. 2). Radiopřijímač modelu T566 se vyráběl pouze roku 1946.
V roce 1947 vyráběl národní podnik model Tesla T613 (příloha č. 3 a 4). I zde konstrukce přijímače vychází z vývojové dílny firmy Telefunken. V letech 1948 až 1949 byl mimo jiné ve výrobním programu model Tesla T713 a T713II (příloha č. 5, 6, 7 a 8). Model II měl jiné elektronky a rozšířený vlnový rozsah.
V roce 1947 vyráběl národní podnik model Tesla T613 (příloha č. 3 a 4). I zde konstrukce přijímače vychází z vývojové dílny firmy Telefunken. V letech 1948 až 1949 byl mimo jiné ve výrobním programu model Tesla T713 a T713II (příloha č. 5, 6, 7 a 8). Model II měl jiné elektronky a rozšířený vlnový rozsah.
V letech 1949 až 1950 uvedla Tesla na trh model Tesla 504U Pionýr (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o šestiobvodový superhet pro pásma KV1, KV2, SV, DV s napájením ze střídavé i stejnosměrné sítě 120V, 150V, 220V, 245V. Přístroj byl uložený v bakelitové skříňce. Přístroj měl několik vývozních mutací. Ty se lišily vlnovými rozsahy, popisem stupnice, cizojazyčnými nápisy na zadní stěně a některé verze měly elektronkový indikátor vyladění.
N.p. Tesla uvedl v letech 1951 až 1952 na trh model Tesla 407U (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o šestiobvodový superhet pro pásma KV1, KV2, SV, DV s napájením ze střídavé i stejnosměrné sítě 120V, 150V, 220V a 240V. Radiopřijímač měl elektronkový indikátor vyladění, skleněnou stupnici a celý byl v dřevěné skříňce, jejíž zadní deska byla papírová. Přístroj měl galvanicky oddělené vývody pro přídavný reproduktor a vstup pro gramofonovou přenosku. Měl několik vývozních mutací, které se lišily vlnovými rozsahy, popisem stupnice a nápisy na zadní stěně.
Ve stejné době se také vyráběl model Tesla 406U Vltava (příloha č. 5 a 6). Přístroj měl vstup pro gramofonovou přenosku s oddělovacím transformátorem a vyvedený výstup na další reproduktor, což u universálních přijímačů tohoto typu bez síťového transformátoru nebylo běžné. První vyrobená série neměla vstup pro přenosku.
V letech 1950 až 1952 vyráběl podnik model Tesla 401U Accord (příloha č. 7 a 8). Tento přístroj měl ovládací knoflíky pouze na bocích.
Ve stejné době se také vyráběl model Tesla 406U Vltava (příloha č. 5 a 6). Přístroj měl vstup pro gramofonovou přenosku s oddělovacím transformátorem a vyvedený výstup na další reproduktor, což u universálních přijímačů tohoto typu bez síťového transformátoru nebylo běžné. První vyrobená série neměla vstup pro přenosku.
V letech 1950 až 1952 vyráběl podnik model Tesla 401U Accord (příloha č. 7 a 8). Tento přístroj měl ovládací knoflíky pouze na bocích.
Rozhlasové vysílání do Československa ze zahraničí (2. část)
V díle č. 36 tohoto serialu jsme si začli povídat o zahraničních rozhlasových stanicích, které vysílaly do Československa. Převážně se tak dělo v období 2. světové války a jednoznačně zde vedla britská stanice BBC. Mnoho lidí z Protektorátu a ze Slovenského štátu denně poslouchalo vysílání "Volá Londýn" britského rozhlasu BBC. V Protektorátu se poslech trestal smrtí.
Vysílání ze zahraničí do Československa pokračovalo i po válce a velmi se zintenzivnilo po komunistickém puči roku 1948. Postupně jsme tak mohli poslouchat různé zahraniční rozhlasové stanice, vysílající v češtině a slovenštině, jako např. Hlas Ameriky (USA), Volá Londýn (Anglie), Deutsche Welle (NSR), Svobodná Evropa (NSR) a dalších. Prostřednictvím těchto rozhlasových stanic se lidé dozvídali spoustu informací, které socialistická media cenzurovala, nebo překrucovala. V éteru ovšem zazněla čeština i ze stanic, jejichž poslech vyvolával na tváři úsměv a já osobně jsem tyto stanice poslouchal pro pobavení a ze zvědavosti. Jednalo se o Radio Peking (ČLR) a Radio Tirana (Albánie). Doplním malou poznámku k Radiu Tirana: Albánské státní vedení kamarádilo pouze s lidovou Čínou. Bylo to samozřejmě znát i ve vysílání, a tak posluchači se dozvěděli, že jedině ČLR buduje socialismus, a že v "západním" světě jsou imperialisté vedení američany., a ve "východním" světě jsou socialimperialisti, vedení rusy. Opravdu jsem se u některých hlášek zasmál.
Existovaly také rozhlasové stanice, které na svém území vysílaly pro menšiny. Takže se mě několikrát povedlo si naladit stanici Radio Quito (Ekvádor), vysílající v určitý čas v češtině pro tamní českou menšinu.
V Československu byla ovšem nejznámější rozhlasovou stanicí, vysílající po celý den v češtině a slovenštině, rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Ve videopříloze je její znělka.
Tato rozhlasová stanice byla na území Československa rušena rušičkami. Naladit její vysílání na středních vlnách bylo skoro nemožné. Já jsem ovšem vlastnil radiopřijímač, který měl krátkovlné pásmo 9m a 13m, a tam rušičky nemohly. Fyzicky totiž nebylo možné na těchto metrech rušením nezasahovat do vysílání převážně arabských stanic. Takže jsem ve večerních hodinách na těchto pásmech poslouchal čistě a nerušeně Svobodnou Evropu.
Pojďme si o Československé stanici rozhlasu Svobodná Evropa (tak zněl oficielní název) něco více povědět.
Rádio Svobodná Evropa začalo vysílat 1. května 1951. První věta zněla: „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa.“ Už krátce na to začalo rušení signálu, kterému se mezi posluchači říkalo moskevské boogie. Národní výbor pro Svobodnou Evropu (National Committee for a Free Europe) vznikl už v roce 1949 v New Yorku. RFE se stalo vysílacím oddělením výboru, který měl na starosti osvobodit Evropu od vlivu Sovětského svazu.
Vedení Radia Free Europe se usídlilo v německém Mnichově. Svůj prvním program na krátkých vlnách určený Československu odvysílala nová stanice 4. července 1950. Činnost výboru a tudíž i RFE financoval Kongres prostřednictvím CIA, které rádio využívalo ke své psychologické válce. To, že je vysílání financováno tajnou službou, nebylo veřejnosti oficiálně známo až do roku 1971, kdy proběhla v Delaware reorganizace a z RFE se stala nezisková organizace řízená stejně jako Voice of America úřadem International Broadcasting Bureau. Do té doby ovlivňovalo CIA i obsah zpravodajství.
První vysílání v padesátém roce se uskutečnilo z nákladního auta, které se pohybovalo v blízkosti Německo-Československé hranice. Prvním ředitelem českého oddělení RFE byl v letech 1951 až 1961 Ferdinand Peroutka. Dalšími významnými osobnostmi byla Rozina Jadrná-Pokorná, která připravovala hudební pořady stejně njako později Yvonne Přenosilová, komentátor Jožka Pejskar, který psal pod pseudonymem Jožka Pero. Ferdinand Peroutka se proslavil především svými fejetony a úvahami.
Aby se o vysílání dozvědělo co nejvíc lidí, byly vydány propagační letáky, které do Československa zanesly balóny. S těmito balónovými akcemi jsou spojená jména Jaroslav Pecháček a Antonín Paleček. Další osobnosti přišly do Svobodné Evropy po srpnu 1968. Na Západ tehdy odešlo 440 tisíc Čechů a Slováků. Tehdejší ředitel československé sekce Jaroslav Pecháček proto začal pátrat po novinářích, kteří opustili Československo a byli by ochotni pro Svobodnou Evropu pracovat. S tím souvisela i restrukturalizace vysílání. Protože se řada lidí rozhodla usídlit ve Vídni, vzniklo zde Studio Vídeň, které přispívalo do vysílání mnichovské Svobodné Evropy. Vedoucím vídeňské redakce byl jmenován Tibor Zlocha.
S agenty z Východu tady ale měly dvě kauzy. V květnu 1965 vstoupil do služeb RFE polský historik Andrzej Czechowicz. Ten se najednou 10. března 1971 objevil na obrazovce polské televize jako kapitán polské StB. V RFE byl nasazen jako vyzvědač. V roce 1969 tu začal pracovat Pavel Minařík. V roce 1976 dostal výpověď a krátce na to se objevil v Československé televizi. I on byl agentem StB. Minařík svým nadřízeným v Praze představil nejméně tři návrhy na provedení pumového atentátu na Svobodnou Evropu. K atentátu pak došlo až v roce 1981, ovšem v rumuské režii. Nikdo při něm nebyl zraněn ani nepřišel o život.
Když se v padesátých letech rozplynuly naděje na brzké osvobození Evropy, vzniklo Radio Svoboda, které bylo zacíleno na Rusko. V roce 1953 tak začala v ruštině vysílat stanice Radio Liberation. V roce 1964 došlo k přejmenování na Radio Liberty (Radio Svoboda). Stanice původně vysílala z německého Lampertheimu. V roce 1973 se nastěhovala do Mnichova a spojila se se Svobodnou Evropou. Od té doby se proto používá označení RFE/RL- Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.
Nyní slouží bývalé sídlo v Anglické zahradě v Mnichově Ludwig-Maxmilianově Univerzitě. Průmyslová televize, plot z ostnatého drátu, dvojité dveře a skla jsou tady dodneška zachované, aby připomínaly minulost budovy.
V díle č. 36 tohoto serialu jsme si začli povídat o zahraničních rozhlasových stanicích, které vysílaly do Československa. Převážně se tak dělo v období 2. světové války a jednoznačně zde vedla britská stanice BBC. Mnoho lidí z Protektorátu a ze Slovenského štátu denně poslouchalo vysílání "Volá Londýn" britského rozhlasu BBC. V Protektorátu se poslech trestal smrtí.
Vysílání ze zahraničí do Československa pokračovalo i po válce a velmi se zintenzivnilo po komunistickém puči roku 1948. Postupně jsme tak mohli poslouchat různé zahraniční rozhlasové stanice, vysílající v češtině a slovenštině, jako např. Hlas Ameriky (USA), Volá Londýn (Anglie), Deutsche Welle (NSR), Svobodná Evropa (NSR) a dalších. Prostřednictvím těchto rozhlasových stanic se lidé dozvídali spoustu informací, které socialistická media cenzurovala, nebo překrucovala. V éteru ovšem zazněla čeština i ze stanic, jejichž poslech vyvolával na tváři úsměv a já osobně jsem tyto stanice poslouchal pro pobavení a ze zvědavosti. Jednalo se o Radio Peking (ČLR) a Radio Tirana (Albánie). Doplním malou poznámku k Radiu Tirana: Albánské státní vedení kamarádilo pouze s lidovou Čínou. Bylo to samozřejmě znát i ve vysílání, a tak posluchači se dozvěděli, že jedině ČLR buduje socialismus, a že v "západním" světě jsou imperialisté vedení američany., a ve "východním" světě jsou socialimperialisti, vedení rusy. Opravdu jsem se u některých hlášek zasmál.
Existovaly také rozhlasové stanice, které na svém území vysílaly pro menšiny. Takže se mě několikrát povedlo si naladit stanici Radio Quito (Ekvádor), vysílající v určitý čas v češtině pro tamní českou menšinu.
V Československu byla ovšem nejznámější rozhlasovou stanicí, vysílající po celý den v češtině a slovenštině, rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Ve videopříloze je její znělka.
Tato rozhlasová stanice byla na území Československa rušena rušičkami. Naladit její vysílání na středních vlnách bylo skoro nemožné. Já jsem ovšem vlastnil radiopřijímač, který měl krátkovlné pásmo 9m a 13m, a tam rušičky nemohly. Fyzicky totiž nebylo možné na těchto metrech rušením nezasahovat do vysílání převážně arabských stanic. Takže jsem ve večerních hodinách na těchto pásmech poslouchal čistě a nerušeně Svobodnou Evropu.
Pojďme si o Československé stanici rozhlasu Svobodná Evropa (tak zněl oficielní název) něco více povědět.
Rádio Svobodná Evropa začalo vysílat 1. května 1951. První věta zněla: „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa.“ Už krátce na to začalo rušení signálu, kterému se mezi posluchači říkalo moskevské boogie. Národní výbor pro Svobodnou Evropu (National Committee for a Free Europe) vznikl už v roce 1949 v New Yorku. RFE se stalo vysílacím oddělením výboru, který měl na starosti osvobodit Evropu od vlivu Sovětského svazu.
Vedení Radia Free Europe se usídlilo v německém Mnichově. Svůj prvním program na krátkých vlnách určený Československu odvysílala nová stanice 4. července 1950. Činnost výboru a tudíž i RFE financoval Kongres prostřednictvím CIA, které rádio využívalo ke své psychologické válce. To, že je vysílání financováno tajnou službou, nebylo veřejnosti oficiálně známo až do roku 1971, kdy proběhla v Delaware reorganizace a z RFE se stala nezisková organizace řízená stejně jako Voice of America úřadem International Broadcasting Bureau. Do té doby ovlivňovalo CIA i obsah zpravodajství.
První vysílání v padesátém roce se uskutečnilo z nákladního auta, které se pohybovalo v blízkosti Německo-Československé hranice. Prvním ředitelem českého oddělení RFE byl v letech 1951 až 1961 Ferdinand Peroutka. Dalšími významnými osobnostmi byla Rozina Jadrná-Pokorná, která připravovala hudební pořady stejně njako později Yvonne Přenosilová, komentátor Jožka Pejskar, který psal pod pseudonymem Jožka Pero. Ferdinand Peroutka se proslavil především svými fejetony a úvahami.
Aby se o vysílání dozvědělo co nejvíc lidí, byly vydány propagační letáky, které do Československa zanesly balóny. S těmito balónovými akcemi jsou spojená jména Jaroslav Pecháček a Antonín Paleček. Další osobnosti přišly do Svobodné Evropy po srpnu 1968. Na Západ tehdy odešlo 440 tisíc Čechů a Slováků. Tehdejší ředitel československé sekce Jaroslav Pecháček proto začal pátrat po novinářích, kteří opustili Československo a byli by ochotni pro Svobodnou Evropu pracovat. S tím souvisela i restrukturalizace vysílání. Protože se řada lidí rozhodla usídlit ve Vídni, vzniklo zde Studio Vídeň, které přispívalo do vysílání mnichovské Svobodné Evropy. Vedoucím vídeňské redakce byl jmenován Tibor Zlocha.
S agenty z Východu tady ale měly dvě kauzy. V květnu 1965 vstoupil do služeb RFE polský historik Andrzej Czechowicz. Ten se najednou 10. března 1971 objevil na obrazovce polské televize jako kapitán polské StB. V RFE byl nasazen jako vyzvědač. V roce 1969 tu začal pracovat Pavel Minařík. V roce 1976 dostal výpověď a krátce na to se objevil v Československé televizi. I on byl agentem StB. Minařík svým nadřízeným v Praze představil nejméně tři návrhy na provedení pumového atentátu na Svobodnou Evropu. K atentátu pak došlo až v roce 1981, ovšem v rumuské režii. Nikdo při něm nebyl zraněn ani nepřišel o život.
Když se v padesátých letech rozplynuly naděje na brzké osvobození Evropy, vzniklo Radio Svoboda, které bylo zacíleno na Rusko. V roce 1953 tak začala v ruštině vysílat stanice Radio Liberation. V roce 1964 došlo k přejmenování na Radio Liberty (Radio Svoboda). Stanice původně vysílala z německého Lampertheimu. V roce 1973 se nastěhovala do Mnichova a spojila se se Svobodnou Evropou. Od té doby se proto používá označení RFE/RL- Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.
Nyní slouží bývalé sídlo v Anglické zahradě v Mnichově Ludwig-Maxmilianově Univerzitě. Průmyslová televize, plot z ostnatého drátu, dvojité dveře a skla jsou tady dodneška zachované, aby připomínaly minulost budovy.
V letech 1946 až 1947 vyráběla Tesla radiopřijímač Tesla 845A Beseda (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Tento model se vyráběl už v roce 1945, ovšem pod značkou Philips, jako model 845A Pastorale (příloha č. 5). Od Philipse Pastorale se Tesla Beseda liší především tím, že místo směšovací elektronky ECH3 se v Besedě používala ECH4. Dále se liší tím, že chybí přepínač gramofonového vstupu, jiné je zapojení odlaďovače mezifrekvence C91 + L91 a také jsou rozdíly v hodnotách některých odporů a kondenzátorů. Složitý obvod kmitočtově závislé zpětné vazby v nízkofrekvenčním zesilovači je typické philipsovské zapojeni, které se v jiných přijímačích Tesla nevyskytuje.
V 50. letech se vyráběly miniaturní elektronky 1H33, 1F33, 1AF33, 1L33 a jejich odvozené typy. To umožnilo výrobu poměrně malých kabelkových přijímačů. Podnik Tesla zahájil výrobu kabelkových radiopřijímačů modelem Tesla 3001B Minor (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Radiopřístroj byl vyráběn v létech 1956 až 1958. Provoz byl drahý, protože jako zdroj k provozu přijímače bylo nutno použít dvou kusů baterií. Anodové baterie 45 Voltů a žhavící baterie 1,5 Voltů. Pro zajímavost: klasická zinková baterie vydržela žhavit čtyři vakuové elektronky po dobu jedné hodiny. Pak se baterie musela vyměnit. V létech 1956 cena takové žhavící baterie byla 1.60 Kčs. Anodová baterie měla životnost poměrně dlouhou, cca tři měsíce. Cena anodové baterie se pohybovala kolem 30 Kčs. Také životnost zesilovacích vakuových elektronek byla krátká, zhruba 4 roky.
Ovšem prvním kabelkovým radiopřijímačem byl výrobek firmy Markofon. Po válce zahájil výrobu modelu Markofon MB452 (příloha č. 5, 6 a 7). Bylo to umožněno existencí elektronek řady D pro žhavení ze suchého článku 1,5V. Po znárodnění se radiopřijímač vyráběl pod značkou Tesla B452, a to do roku 1949.
V roce 1958 k přijímači Minor přibyla výroba modelu Tesla 3002B MinorDuo (příloha č. 8). Tento model se vyráběl pouze v roce 1958. V témže roce byla ukončena i výroba modelu 3001B.
Ovšem prvním kabelkovým radiopřijímačem byl výrobek firmy Markofon. Po válce zahájil výrobu modelu Markofon MB452 (příloha č. 5, 6 a 7). Bylo to umožněno existencí elektronek řady D pro žhavení ze suchého článku 1,5V. Po znárodnění se radiopřijímač vyráběl pod značkou Tesla B452, a to do roku 1949.
V roce 1958 k přijímači Minor přibyla výroba modelu Tesla 3002B MinorDuo (příloha č. 8). Tento model se vyráběl pouze v roce 1958. V témže roce byla ukončena i výroba modelu 3001B.
V letech 1953 až 1954 vyráběl podnik tzv. kufříkový radiopřijímač Tesla 3101B (příloha č. 1 a 2). Jednalo se o sedmiobvodový superhet pro pásma KV, SV, DV s napájením z vestavěných baterií, anodové 90V a šesti žhavicích monočlánků, zapojených paralelně. Dřevěná skříňka byla potažená koženkou, maska byla bakelitová, stupnice papírová s celuloidovým krytem.
V letech 1957 až 1958 se vyráběl model Tesla 3103AB Rekreant (příloha č. 3, 4, 5 a 6).
V letech 1957 až 1958 se vyráběl model Tesla 3103AB Rekreant (příloha č. 3, 4, 5 a 6).
Rok 1958 byl pro n.p. Tesla rokem "převratovým". Podnik zahájil výrobu radiopřijímačů, které již nebyly osazeny elektronkami, ale tranzistory. Prvním československým přijímačem byl tzv. přenosný radiopřijímač Tesla 2800B T58 (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Model se vyráběl v letech 1958 až 1960. Základním konstrukčním prvkem skříňky byla papírová lepenka potažená koženkou. Mřížka reproduktoru byla vyrobena z perforovaného plechu. V letech 1961 až 1963 byl ve výrobě mírně inovovaný model Tesla 2800B-2 Mír (příloha č. 5 a 6). Tento model se od předešlého liší plastovou mřížkou reproduktoru. Další estetickou inovací byly ozdobné kruhové drážky na krytce středu kotoučku regulátoru hlasitosti a na kotoučku ladění. Zadní čelo se otvíralo směrem dolů a zajištěno v zavřené poloze bylo zacvakávací pžezkou na horní hraně. Vyráběla se také exportní verze pod názvem Comet-9 Commodore (příloha č. 7 a 8).
V Československu se výrobou radiopřijímačů nezabýval pouze národní podnik Tesla, ale už od roku 1939 existující výrobní družstvo JISKRA (příloha č. 1). Rozhlasové přijímače vyrábělo do roku 1966.
V roce 1954 výrobce uvedl na trh model Jiskra E615 (příloha č. 2 a 3). V roce 1962 uvedlo družstvo do prodeje stavebnici tranzistorového rádia Jiskra Radieta (příloha č. 4, 5, 6 a 7).
V roce 1954 výrobce uvedl na trh model Jiskra E615 (příloha č. 2 a 3). V roce 1962 uvedlo družstvo do prodeje stavebnici tranzistorového rádia Jiskra Radieta (příloha č. 4, 5, 6 a 7).
Československý rozhlas roku 1945
V protinacistických náladách působí jako roznětka, když čeští hlasatelé začínají ráno 5. května 1945 vysílat jen česky a hrají zakázané české písně. Svobodné vysílání je pro národ ohromným povzbuzením a vysílané informace mají strategický význam pro začínající povstání.
Němci nasazují proti rozhlasu jednotky SS, ale hned nato přijíždějí na pomoc rozhlasákům čeští policisté a další povstalci. V prudkých bojích na Vinohradech a v okolí tak naplno propuká povstání proti nacistům. Plány na osvobození rozhlasu vypracovali pod vedením štábního kapitána Valtra už v dubnu 1945 pražští policisté. Za pomoci českých zaměstnanců rozhlasu si zjistili síly Němců, jejich rozmístění v hlavní budově a počet a výzbroj hlídek SS. Velitel revíru v Jindřišské ulici a vedoucí boxerské sekce policistů praporčík Hladík dostal za úkol sestavit z nejlepších boxerů údernou četu. Kapitán Palička zas sestavil četu z vězeňského oddílu policistů, kteří měli zkušenost s bojem v budovách.
Přes veškeré nebezpečí začíná povstání v rozhlase spontánně, a jak je v Čechách zvykem, s vtipem. Hlasatel Zdeněk Mančal (příloha č. 1) ráno vítá posluchače vtipně slovy: "Je právě sechs hodin." A pak už hlasatelé Mančal, Kozák a Malík vysílají jen česká hlášení a hudbu, potom následuje záplava telefonátů plných gratulací. Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje, a když nepochodí ani u českého inspektora vysílání Kukrála, žádá o vojenskou posilu.
Ve 12:15 hodin vyvěšují čeští zaměstnanci z balkonu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Ve 12:33 hodin se z přijímačů v celé zemi ozývá: "Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" (příloha mp3) Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní.
Obránci Československého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Ruská armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, asi 300 vlasovců a 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Díky jejich hrdinství se Praha za 2. světové války stala jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný rozhlas nepřestal vysílat ani v nejprudších bojích.
V protinacistických náladách působí jako roznětka, když čeští hlasatelé začínají ráno 5. května 1945 vysílat jen česky a hrají zakázané české písně. Svobodné vysílání je pro národ ohromným povzbuzením a vysílané informace mají strategický význam pro začínající povstání.
Němci nasazují proti rozhlasu jednotky SS, ale hned nato přijíždějí na pomoc rozhlasákům čeští policisté a další povstalci. V prudkých bojích na Vinohradech a v okolí tak naplno propuká povstání proti nacistům. Plány na osvobození rozhlasu vypracovali pod vedením štábního kapitána Valtra už v dubnu 1945 pražští policisté. Za pomoci českých zaměstnanců rozhlasu si zjistili síly Němců, jejich rozmístění v hlavní budově a počet a výzbroj hlídek SS. Velitel revíru v Jindřišské ulici a vedoucí boxerské sekce policistů praporčík Hladík dostal za úkol sestavit z nejlepších boxerů údernou četu. Kapitán Palička zas sestavil četu z vězeňského oddílu policistů, kteří měli zkušenost s bojem v budovách.
Přes veškeré nebezpečí začíná povstání v rozhlase spontánně, a jak je v Čechách zvykem, s vtipem. Hlasatel Zdeněk Mančal (příloha č. 1) ráno vítá posluchače vtipně slovy: "Je právě sechs hodin." A pak už hlasatelé Mančal, Kozák a Malík vysílají jen česká hlášení a hudbu, potom následuje záplava telefonátů plných gratulací. Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje, a když nepochodí ani u českého inspektora vysílání Kukrála, žádá o vojenskou posilu.
Ve 12:15 hodin vyvěšují čeští zaměstnanci z balkonu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Ve 12:33 hodin se z přijímačů v celé zemi ozývá: "Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" (příloha mp3) Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní.
Obránci Československého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Ruská armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, asi 300 vlasovců a 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Díky jejich hrdinství se Praha za 2. světové války stala jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný rozhlas nepřestal vysílat ani v nejprudších bojích.
Československý rozhlas po roce 1948
V Československém rozhlase měli komunisté již po válce silné pozice. V průběhu únorové politické krize v roce 1948, kterou vyvolala komunistická strana, přešel rozhlas otevřeně do služeb komunistů a jako mocný komunikační prostředek jim převzetí moci ulehčil. Tehdejší ministr informací Václav Kopecký za tuto pomoc Československému rozhlasu veřejně poděkoval.
V dubnu 1948 byl Československý rozhlas zestátněn, o jeho vedení a programovém zaměření napříště rozhodovala komunistická strana. V létě 1948 bylo vysílání do zahraničí sloučeno s politickým zpravodajstvím, aby byla zajištěna jednotná politická linie v domácím i zahraničním vysílání.
Padesátá léta jsou odrazem zostřené ideologické války i technického pokroku. Československý rozhlas vysílal na dvou celonárodních okruzích - Praha a Bratislava, byly postaveny nové vysílače, vznikaly nové regionální stanice. V roce 1952 začal Československý rozhlas rušit vysílání Svobodné Evropy. Vznikla také Hlavní správa tiskového dozoru, která plnila roli cenzury. Počátkem 60. let bylo spuštěno FM vysílání v tzv. východní normě v pásmu 60-80 MHz na okruhu Československo II.
V Československém rozhlase měli komunisté již po válce silné pozice. V průběhu únorové politické krize v roce 1948, kterou vyvolala komunistická strana, přešel rozhlas otevřeně do služeb komunistů a jako mocný komunikační prostředek jim převzetí moci ulehčil. Tehdejší ministr informací Václav Kopecký za tuto pomoc Československému rozhlasu veřejně poděkoval.
V dubnu 1948 byl Československý rozhlas zestátněn, o jeho vedení a programovém zaměření napříště rozhodovala komunistická strana. V létě 1948 bylo vysílání do zahraničí sloučeno s politickým zpravodajstvím, aby byla zajištěna jednotná politická linie v domácím i zahraničním vysílání.
Padesátá léta jsou odrazem zostřené ideologické války i technického pokroku. Československý rozhlas vysílal na dvou celonárodních okruzích - Praha a Bratislava, byly postaveny nové vysílače, vznikaly nové regionální stanice. V roce 1952 začal Československý rozhlas rušit vysílání Svobodné Evropy. Vznikla také Hlavní správa tiskového dozoru, která plnila roli cenzury. Počátkem 60. let bylo spuštěno FM vysílání v tzv. východní normě v pásmu 60-80 MHz na okruhu Československo II.
V jednom z minulých dílů jsme si řekli, že v rámci bloku RVHP bylo rozděleno, co který stát bude vyrábět. Díky tomu Tesla přišla o výrobu radiopřijímačů v kategorii "luxusní přijímače". Tuto kategorii měly "přiklepnutou" výrobci radiopřijímačů v NDR.
Do roku 1960 tedy n.p. Tesla stihl vyrobit a na trh uvést pouze jeden radiopřijímač splňující tuto kategorii. Byl jím model Tesla 805A Filharmonie (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Tento model se vyráběl v letech 1958 až 1959. Jednalo se o desetiobvodový (VKV OIRT), a osmiobvodový (KV, SV, DV) superhet s tlačítkovým přepínáním rozsahů, šířky pásma a gramoreprodukce, plynulou regulací výšek a basů, elektronickým indikátorem vyladění, natáčecí feritovou anténou a dvojčinným výkonovým zesilovačem o výkonu 6W. Byl vybaven šesti reproduktory. Jeden byl kruhový, tři oválné a dva výškové elektrostatické.
Do roku 1960 tedy n.p. Tesla stihl vyrobit a na trh uvést pouze jeden radiopřijímač splňující tuto kategorii. Byl jím model Tesla 805A Filharmonie (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Tento model se vyráběl v letech 1958 až 1959. Jednalo se o desetiobvodový (VKV OIRT), a osmiobvodový (KV, SV, DV) superhet s tlačítkovým přepínáním rozsahů, šířky pásma a gramoreprodukce, plynulou regulací výšek a basů, elektronickým indikátorem vyladění, natáčecí feritovou anténou a dvojčinným výkonovým zesilovačem o výkonu 6W. Byl vybaven šesti reproduktory. Jeden byl kruhový, tři oválné a dva výškové elektrostatické.
Podnik Tesla vyráběl v letech 1960 až 1964 model Tesla 532A Echo (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o šestiobvodový (KV, SV, DV) - osmiobvodový (VKV) superhet s napájením ze střídavé sítě. Přijímač se vyráběl rovněž jako stolní gramorádio Tesla 1009A Barcarola (příloha č. 1, 2 a 3) a stojanové gramorádio Tesla Supraphon LE680. Vývozní verze měla VKV rozsah CCIR 87,5-100 MHz, tzv. západní normu.
Přijímače první série mají na stupnici nápis Tesla. Nápis Echo je samostatně z plastu na ozvučnici přístroje. Ovladače basů a výšek mají optické indikátory polohy. Modernizovaná verze má nápis Echo přímo na stupnici, odpadly indikátory tónových clon, patice elektronek jsou místo keramických již bakelitové. Jsou osazeny modernější reproduktory a změněno zapojení vstupních obvodů.
Výše zmíněné gramorádio Barcarola se vyrábělo v letech 1961 až 1964.
Přijímače první série mají na stupnici nápis Tesla. Nápis Echo je samostatně z plastu na ozvučnici přístroje. Ovladače basů a výšek mají optické indikátory polohy. Modernizovaná verze má nápis Echo přímo na stupnici, odpadly indikátory tónových clon, patice elektronek jsou místo keramických již bakelitové. Jsou osazeny modernější reproduktory a změněno zapojení vstupních obvodů.
Výše zmíněné gramorádio Barcarola se vyrábělo v letech 1961 až 1964.
V letech 1958 až 1959 podnik dodával na trh radiopřijímač Tesla 525A Kvarteto (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Radiopřijímač byl šestiobvodový (KV1, KV2, SV1, SV2, DV), osmiobvodový (VKV) superhet s napájením ze střídavé sítě. Měl tlačítkové přepínání vlnových rozsahů, elektronkový indikátor vyladění a feritovou anténu. Přístroj byl usazen ve dřevěné skříňce se skleněnou stupnicí. Byl to vůbec první československý přijímač s rozsahem VKV.
Video snímek nám ukazuje výrobu radiopřijímače Tesla 525A Kvarteto.
Video snímek nám ukazuje výrobu radiopřijímače Tesla 525A Kvarteto.
V Německé spolkové republice (západním Německu) firma Grundig roku 1956 vyráběla model Grundig 1041 (příloha č. 1, 2 a 3). Jak je patrné, se "západním" světem ještě v té době n.p. Tesla držel krok.
Radiopřijímač Grundig 1041 v akci:
Radiopřijímač Grundig 1041 v akci:
V letech 1959 až 1960 byl ve výrobním programu podniku model Tesla 426A Tenor (příloha č. 1 a 2). Současně byl ve výrobním programu model Tesla 627A Variace (příloha č. 3, 4, 5 a 6). Jednalo se o šestiobvodový (KV1, KV2, SV1, SV2, DV) a desetiobvodový (VKV) superhet s napájením ze střídavé sítě. Tlačítkové přepínání vlnových rozsahů, zapínání přijímače, ovládání tónových rejstříků a zapínání feritové antény, elektronkový indikátor vyladění, oddělená regulace výšek a hloubek, natáčecí feritová anténa, skleněná stupnice, dřevěná skříň, mosazné lišty, mosazné terče na knoflících, mosazné mřížky postranních reproduktorů, bílý plastový nápis "Variace". Verze pro vývoz měla VKV normu CCIR 88-100 MHz a upravenou stupnici. V letech 1959 až 1960 také n.p. Tesla vyráběl model malého lampového radiopřijímače Tesla 315A Sonatina (příloha č. 7, 8 a 9). Jednalo se o šestiobvodový superhet pro pásmo SV, KV a DV.
Rozhlasové vysílání do Československa ze zahraničí (3. část)
Další rozhlasovou stanicí, která vysílala pro posluchače v Československu v českém a slovenském jazyce byla německá (v té době západoněmecká) rozhlasová stanice Deutsche Welle. V češtině / slovenštině nevysílala celodenně, ale pouze několikrát za den a to v patnácti minutových vstupech. Vysílání v češtině a slovenštině bylo ukončeno 31.12. 1999.
Deutsche Welle byl (a dosud je) německý rozhlas, který zahraniční posluchače informoval o postojích západoněmecké vlády, politice, hospodářství a kulturním životě v NSR. Sídlo rozhlasové stanice bylo v Kolíně nad Rýnem. Stanice začala pod názvem DW vysílat 3.5.1953. Rozhlasová stanice Deutsche Welle se v tom roce oddělila od berlínské stanice RIAS Berlin (Rundfunk im amerikanischen Sektor).
Do roku 1977 zajišťovala vysílání do Československa stanice Deutsche Welle, po tomto roce stanice Deutschlandfunk. Kdo jste poslouchal české / slovenské vysílání z DW, tak víte, že hlasatel české sekce vždy začínal: "Posloucháte vysílání stanice Detschlandfunk na vlnách Deutsche Welle pro Československo".
Dnes má DW sídlo v Bonnu.
Další rozhlasovou stanicí, která vysílala pro posluchače v Československu v českém a slovenském jazyce byla německá (v té době západoněmecká) rozhlasová stanice Deutsche Welle. V češtině / slovenštině nevysílala celodenně, ale pouze několikrát za den a to v patnácti minutových vstupech. Vysílání v češtině a slovenštině bylo ukončeno 31.12. 1999.
Deutsche Welle byl (a dosud je) německý rozhlas, který zahraniční posluchače informoval o postojích západoněmecké vlády, politice, hospodářství a kulturním životě v NSR. Sídlo rozhlasové stanice bylo v Kolíně nad Rýnem. Stanice začala pod názvem DW vysílat 3.5.1953. Rozhlasová stanice Deutsche Welle se v tom roce oddělila od berlínské stanice RIAS Berlin (Rundfunk im amerikanischen Sektor).
Do roku 1977 zajišťovala vysílání do Československa stanice Deutsche Welle, po tomto roce stanice Deutschlandfunk. Kdo jste poslouchal české / slovenské vysílání z DW, tak víte, že hlasatel české sekce vždy začínal: "Posloucháte vysílání stanice Detschlandfunk na vlnách Deutsche Welle pro Československo".
Dnes má DW sídlo v Bonnu.
V ruské okupační zóně rozděleného Německa, tedy v NDR, existovala firma VEB Stern-Radio. Její vznik byl podobný, jako vznik našeho n.p.Tesla. Podnik VEB Stern vyráběl např. v letech 1954 až 1955 model Stern Stradivari 11E91-3D (příloha č. 1, 2 a 3). V roce 1960 vyráběl podnik na tu dobu velice moderně provedený radiopřijímač Stern Moderne 614-Fonafon (příloha č. 4, 5 a 6). V roce 1961 byl na východoněmecký trh uveden model Stern Juwel 2 Phono (příloha č. 7 a 8).
Východoněmecký podnik VEB Stern-Radio dodal roku 1962 na trh luxusní model Stern Stradivari 3 (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o luxusní přijímač s dvojčinným koncovým stupněm, otočnou feritovou anténou pro AM, tónovým rejstříkem a třípásmovou reproduktorovou sestavou se čtyřmi reproduktory. Radiopřijímač měl umlčovač šumu pro pásmo VKV.
Rozhlasové přijímače se vyráběly také v Maďarsku. Po válce tam existoval podnik ORION, státní podnik podobný našemu n.p.Tesla. Pojďme se opravdu jen krátce na tamní produkci podívat (informací je kupodivu málo a protloukat se maďarštinou ...... )
V letech 1959 až 1961 byl ve výrobě model Orion AR612 (příloha č. 1) a Orion BR211 (příloha č. 2 a 3). V letech 1957 až 1959 byly ve výrobě modely Orion UR103 (příloha č. 4) a Orion AR312 (příloha č. 5).
Roku 1958 vyráběl podnik zajímavý model, tzv. hudební skříň ve formě "obývákové" stěny. Model se prodával pod označením Orion Lottó Zenekombinat (příloha č. 6, 7, 8, 9 a 10). Tato stěna vážila 200kg.
V letech 1959 až 1961 byl ve výrobě model Orion AR612 (příloha č. 1) a Orion BR211 (příloha č. 2 a 3). V letech 1957 až 1959 byly ve výrobě modely Orion UR103 (příloha č. 4) a Orion AR312 (příloha č. 5).
Roku 1958 vyráběl podnik zajímavý model, tzv. hudební skříň ve formě "obývákové" stěny. Model se prodával pod označením Orion Lottó Zenekombinat (příloha č. 6, 7, 8, 9 a 10). Tato stěna vážila 200kg.
Dalším státním podnikem v Maďarsku, který vyráběl radiopřijímače byl VIDEOTON. Z jeho produkce si připomeňme model Videoton R545A (příloha č. 1 a 2) a Videoton R646 Velence (příloha č. 3 a 4), které se vyráběly v letech 1955 až 1957. V letech 1957 až 1959 to byl model Videoton R856 Diadal (příloha č. 5).
Dalším podnikem v Maďarsku, který se zabýval výrobou radiopřijímačů, byl TELEFONGYÁR (příloha č. 6 a 7). Podnik vznikl roku 1950 na základech bývalé soukromé firmy TERTA. Roku 1992 přešel podnik Telefongyár pod firmu Siemens. Ve výrobním programu byl například model Telefongyár Minorion (příloha č. 8) z let 1959 až 1963. Starším výrobkem z roku 1957 je model Telefongyár T331 (příloha č. 9 a 10).
Dalším podnikem v Maďarsku, který se zabýval výrobou radiopřijímačů, byl TELEFONGYÁR (příloha č. 6 a 7). Podnik vznikl roku 1950 na základech bývalé soukromé firmy TERTA. Roku 1992 přešel podnik Telefongyár pod firmu Siemens. Ve výrobním programu byl například model Telefongyár Minorion (příloha č. 8) z let 1959 až 1963. Starším výrobkem z roku 1957 je model Telefongyár T331 (příloha č. 9 a 10).
Zajímavost:
Za existence Slovenského Štátu (1939 - 1945) byla roku 1943 vyhlášena soutěž o tzv. "lidový přijímač", obdobu německého "národního" přijímače Deutsche Kleinempfanger, o němž jsme si tu už dříve povídali.
Soutěž vyhrál model Tungsram ľudový prijímač (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Nakonec byl ale do výroby puštěn konkurenční model Telefunken národný prijímač (příloha č. 5, 6 a 7). Samozřejmě, že se povinně vyráběl a prodával také německý Deutsche Kleinempfanger (německá verze v příloze č. 8 a maďarská verze v příloze č. 9).
Za existence Slovenského Štátu (1939 - 1945) byla roku 1943 vyhlášena soutěž o tzv. "lidový přijímač", obdobu německého "národního" přijímače Deutsche Kleinempfanger, o němž jsme si tu už dříve povídali.
Soutěž vyhrál model Tungsram ľudový prijímač (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Nakonec byl ale do výroby puštěn konkurenční model Telefunken národný prijímač (příloha č. 5, 6 a 7). Samozřejmě, že se povinně vyráběl a prodával také německý Deutsche Kleinempfanger (německá verze v příloze č. 8 a maďarská verze v příloze č. 9).
Co v poválečné době vyráběl soukromý sektor v oblasti radiopřijímačů v západní Evropě (1)
Grundig přišel roku 1954 s modelem Grundig 840W (příloha č. 1 a 2), Blaupunkt roku 1956 vyráběl model Blaupunkt Salerno 2230 (příloha č. 3 a 4), firma Saba přišla roku 1958 na trh s modelem Saba Freiburg W9 (příloha č. 5 a 6), ve firmě Loewe roku 1954 vyráběli model Loewe Bella (příloha č. 7 a 8).
Grundig přišel roku 1954 s modelem Grundig 840W (příloha č. 1 a 2), Blaupunkt roku 1956 vyráběl model Blaupunkt Salerno 2230 (příloha č. 3 a 4), firma Saba přišla roku 1958 na trh s modelem Saba Freiburg W9 (příloha č. 5 a 6), ve firmě Loewe roku 1954 vyráběli model Loewe Bella (příloha č. 7 a 8).
Co v poválečné době vyráběl soukromý sektor v oblasti radiopřijímačů v západní Evropě (2)
Firma Philips roku 1958 dala na trh radiopřijímač Philips LD480 Anette (příloha č. 1, 2, 3 a 4), firma Emund vyráběla v roce 1952 model Emund Volkssuper (příloha č. 5 a 6), firma Kaiser uvedla roku 1954 na trh model Kaiser W1132 (příloha č. 7, 8 a 9).
Firma Philips roku 1958 dala na trh radiopřijímač Philips LD480 Anette (příloha č. 1, 2, 3 a 4), firma Emund vyráběla v roce 1952 model Emund Volkssuper (příloha č. 5 a 6), firma Kaiser uvedla roku 1954 na trh model Kaiser W1132 (příloha č. 7, 8 a 9).
Co v poválečné době vyráběl soukromý sektor v oblasti radiopřijímačů v západní Evropě (3)
Firma Radione dodala roku 1955 model Radione R20 (příloha č. 1 a 2), firma Akkord vyráběla v roce 1955 model Akkord Pinguin (příloha č. 3 a 4) a roku 1957 model Akkord Peggie (příloha č. 5 a 6), firma Braun dodávala roku 1953 minirádia Braun Koffersuper (příloha č. 7 a 8) již od roku 1950 byl na trhu model Braun Piccolino (příloha č. 9 a 10).
Firma Radione dodala roku 1955 model Radione R20 (příloha č. 1 a 2), firma Akkord vyráběla v roce 1955 model Akkord Pinguin (příloha č. 3 a 4) a roku 1957 model Akkord Peggie (příloha č. 5 a 6), firma Braun dodávala roku 1953 minirádia Braun Koffersuper (příloha č. 7 a 8) již od roku 1950 byl na trhu model Braun Piccolino (příloha č. 9 a 10).
V Polsku vznikl zestátněním několika firem podnik ZRK - Zaklady Radiowe im. M. Kasprzaka. Tento podnik vyráběl, mimo jiných, tyto radiopřijímače.
V roce 1958 byl ve výrobě model ZRK Bolero (příloha č. 1 a 2). V letech 1955 až 1959 se vyráběl model ZRK Stolica (příloha č. 3 a 4). V letech 1954 až 1959 byl na trhu model ZRK Syrena (příloha č. 5 a 6). V roce 1957 vyráběl podnik model bateriového radiopřijímače ZRK Szarotka (příloha č. 7 a 8). V roce 1961 podnik uvedl na trh model tranzistorového rádia ZRK Czar (příloha č. 9 a 10).
V roce 1958 byl ve výrobě model ZRK Bolero (příloha č. 1 a 2). V letech 1955 až 1959 se vyráběl model ZRK Stolica (příloha č. 3 a 4). V letech 1954 až 1959 byl na trhu model ZRK Syrena (příloha č. 5 a 6). V roce 1957 vyráběl podnik model bateriového radiopřijímače ZRK Szarotka (příloha č. 7 a 8). V roce 1961 podnik uvedl na trh model tranzistorového rádia ZRK Czar (příloha č. 9 a 10).
Po krátkém výletě poválečnou Evropou se opět vrátíme do naší vlasti. Výrobcem radiopřijímačů zde nebyl pouze n.p.Tesla, ale také družstvo Jiskra, jehož výrobky jsme si zde už představili. Dalším výrobcem radiopřijímačů v Československu byl podnik Elektra n.p. Ten např. v letech 1949 až 1955 vyráběl model Elektra Sonoreta (příloha č. 1), který původně v letech 1947 až 1949 vyráběl E. Fusek, který byl v letech 1948 až 1949 pod národní správou (příloha č. 2) a roku 1949 znárodněn právě podnikem Elektra n.p. V roce 1950 vyráběl podnik Elektra n.p. modelové řady Elektra Úderník III (příloha č. 3) a Elektra Úderník IV (příloha č. 4).
Zajímavost:
Veškeré československé firmy v oblasti radiovýroby byly postupně v letech 1946 až 1949 zestátněny či znárodněny. Jedna soukromá firma ale stále přežívala. Vyráběla kotoučový magnetofon, mikrofony, zesilovače, nahrávací zařízení, ale nikdy nevyrobila žádný radiopřijímač, ale jako raritu v zemi národních podniků je vhodné si ji připomenout. Ostatně radiopřijímač je vlastně takovým příbuzným kotoučovému magnetofonu.
Jedná se o firmu Hrdlička a spol. (příloha č. 1 a 2). V letech 1954 až 1956 vyráběl pan Jan Hrdlička kotoučový magnetofon Hrdlička Memoton (příloha č. 3, 4 a 5). Firma nepřežila rok 1960, vše již bylo znárodněno a tudíž toho roku mohl A. Novotný prohlásit, že socialismus v zemi byl dobudován a změnil název státu na ČSSR.
Veškeré československé firmy v oblasti radiovýroby byly postupně v letech 1946 až 1949 zestátněny či znárodněny. Jedna soukromá firma ale stále přežívala. Vyráběla kotoučový magnetofon, mikrofony, zesilovače, nahrávací zařízení, ale nikdy nevyrobila žádný radiopřijímač, ale jako raritu v zemi národních podniků je vhodné si ji připomenout. Ostatně radiopřijímač je vlastně takovým příbuzným kotoučovému magnetofonu.
Jedná se o firmu Hrdlička a spol. (příloha č. 1 a 2). V letech 1954 až 1956 vyráběl pan Jan Hrdlička kotoučový magnetofon Hrdlička Memoton (příloha č. 3, 4 a 5). Firma nepřežila rok 1960, vše již bylo znárodněno a tudíž toho roku mohl A. Novotný prohlásit, že socialismus v zemi byl dobudován a změnil název státu na ČSSR.
Národní podnik Tesla také vyráběl autorádia. Prvním autorádiem byl model Tesla 503BV a 513BV Omikron (příloha č. 1). Byl to superhet s rozsahem SV a z napájením 6V autobaterie (model 503BV) a 12V autobaterie (model 513BV). Verze pro vývoz měla i pásmo DV. Autorádio se vyrábělo v letech 1949 až 1952. Další model autorádia se výroby dočkal až roku 1957. Byl jím model Tesla 2101BV Orlík (příloha č. 2). Přijímače tohoto modelu byly určeny pro vozy Škoda řady Spartak a Octavia. Přijímač se montoval pod palubní desku (příloha č. 3), měnič do prostoru motoru na pravý podběh. Vyráběl se do roku 1959. V letech 1959 až 1960 byl na trh uveden model Tesla 2103BV Luxus (příloha č. 4). Byl to superhet s rozsahem VKV OIRT a SV a napájením z autobaterie 6 nebo 12V. Ladění bylo automatické, a to zmáčknutím přepínače vlnových rozsahů. Pro montáž do autobusů se v letech 1959 až 1960 vyráběl model Tesla 2203BV Ozvěna (příloha č. 5). Tento model měl i mikrofonní vstup.
Národní podnik Tesla také vyráběl modely malých tranzistorových radií. Např. v letech 1961 až 1965 to byl model Tesla 2702B Doris (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o pětiobvodový superhet pro pásmo SV s napájením z vestavěných 4 tužkových monočlánků o celkovém napětí 6V a přijímač se dodával s koženým pouzdrem. Byl pokračováním modelu Tesla T60. Dalším modelem malého tranzistorového přijímače byl Tesla 2710B Zuzana (příloha č. 4, 5 a 6). Tento model, který se vyráběl v letech 1964 až 1965 byl vůbec nejmenším československým tranzistovým přijímačem. Pokračovatelem modelu Zuzana byl model Tesla 2711B Dana (příloha č. 7), který se vyráběl v letech 1965 až 1966.
V letech 1963 až 1964 vyráběl podnik model Tesla 2803B Perla (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o přenosný kabelkový superhet pro pásmo SV, DV. Napájení bylo z vestavěných baterií (3 třívoltové monočlánky) o napětí 9V. Radiopřijímač měl vývod pro externí anténu. Jako malý kluk si na toto rádio velmi dobře vzpomínám. Celá léta jsme ho měli doma v kuchyni na lednici. V letech 1965 až 1966 se na trhu objevil model Tesla 2815B Monika (příloha č. 4 a 5). Byl to přenosný kabelkový tranzistorový superhet pro pásmo SV, DV a VKV 66-73MHz s napájením s vestavěných baterií 2x 3V. V roce 1965 se také vyráběla exportní verze (příloha č. 6 a 7) pod označením TR55. Jednalo se o model Monika, kde pásmo VKV bylo v "západní" normě. V letech 1963 až 1964 se vyráběl model Tesla 2805B T63 (příloha č. 8 a 9). Jednalo se o přenosný kufříkový tranzistorový superhet pro pásmo KV, SV, DV s napájením s vestavěných 6 monočlánků o celkovém napětí 9V. Radiopřijímač měl vývody pro magnetofon, externí reproduktor, anténu. Ve výrobě byl ve stejné době také model Tesla 2805B Jalta (příloha č. 10).
Podnik Tesla nevyráběl pouze malá tranzistorová rádia, ale i nadále se věnoval větším "stolním" elektronkovým radiopřijímačům. Například v letech 1965 až 1967 dodával na trh model Tesla 536A Teslaton (příloha č. 1, 2 a 3). Dalším modelem na trhu byl Tesla 428A Gavota2 (příloha č. 4, 5 a 6). Tento model se vyráběl v letech 1963 až 1964 a jeho šasi bylo použito pro gramorádio Tesla 1018A Liberta2 (příloha č. 7 a 8).
V letech 1969 až 1970 vyráběl podnik model Tesla 538A Stereodirigent (příloha č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8). Jednalo se o superhet pro rozsah KV, SV, DV a VKV., s dvoukanálovým výkonovým zesilovačem a napájením ze střídavé sítě 120-220V. Přijímač měl vestavěný dekodér pro příjem stereofonního vysílání.
Tlačítkové přepínání vlnových rozsahů a zapínání přijímače, elektronkový indikátor vyladění, a stereo pilotního signálu, oddělená regulace výšek, hloubek a vyvážení kanálů, natáčecí feritová anténa, oddělené reproduktorové skříňky.
Šasi tohoto modelu se použilo i pro výrobu gramorádia Tesla 1123A PreludiumStereo (příloha č. 9).
Tlačítkové přepínání vlnových rozsahů a zapínání přijímače, elektronkový indikátor vyladění, a stereo pilotního signálu, oddělená regulace výšek, hloubek a vyvážení kanálů, natáčecí feritová anténa, oddělené reproduktorové skříňky.
Šasi tohoto modelu se použilo i pro výrobu gramorádia Tesla 1123A PreludiumStereo (příloha č. 9).
V dnešním díle se několika ukázkami podíváme do země, kde "včera už měli popozejtří", tedy do tehdejšího Sovětského Svazu.
Například v letech 1963 až 1965 dodával na ruský trh podnik Sarapulský radiozávod Ordžonikidze model Cosmos-M (příloha č. 1 a 2). Kapesní přijímač byl napájen knoflíkovými bateriemi, ladění stanic bylo prováděno přímo na hřídelce ladícího kondenzátoru bez stupnice. K přístroji se dodávala miniaturní síťová nabíječka. V roce 1965 vyráběl Rižský radiozávod model Banga (příloha č. 3 a 4). Jednalo se o třírozsahový přijímač. Zajímavě byl řešen přepínač rozsahů. Posuvná lišta s kontakty byla ovládána otočným ovladačem přes ozubený hřeben. V letech 1968 až 1971 vyráběl Grozněnský radiozávod model Giala (příloha č. 5 a 6). Jednalo se o klasický superhet napájený 9V z baterií. V letech 1972 až 1975 vyráběl Voroněžský radiozávod model Alpinist405 (příloha č. 7 a 8). Zvláštností této řady je to, že v roce 1975 se vyráběla varianta se stupnicí připomínající 30. výročí ukončení 2. sv. války (příloha č. 9).
Například v letech 1963 až 1965 dodával na ruský trh podnik Sarapulský radiozávod Ordžonikidze model Cosmos-M (příloha č. 1 a 2). Kapesní přijímač byl napájen knoflíkovými bateriemi, ladění stanic bylo prováděno přímo na hřídelce ladícího kondenzátoru bez stupnice. K přístroji se dodávala miniaturní síťová nabíječka. V roce 1965 vyráběl Rižský radiozávod model Banga (příloha č. 3 a 4). Jednalo se o třírozsahový přijímač. Zajímavě byl řešen přepínač rozsahů. Posuvná lišta s kontakty byla ovládána otočným ovladačem přes ozubený hřeben. V letech 1968 až 1971 vyráběl Grozněnský radiozávod model Giala (příloha č. 5 a 6). Jednalo se o klasický superhet napájený 9V z baterií. V letech 1972 až 1975 vyráběl Voroněžský radiozávod model Alpinist405 (příloha č. 7 a 8). Zvláštností této řady je to, že v roce 1975 se vyráběla varianta se stupnicí připomínající 30. výročí ukončení 2. sv. války (příloha č. 9).
V roce 1979 vyráběl Leningradský radiozávod Radiopristroj model Leningrad010Stereo (příloha č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8). Jednalo se o stereofonní radiopřijímač tzv. nulté - nejvyšší třídy. Radiopřijímač měl čtyři předvolby pro pásmo KV a čtyři předvolby pro pásmo VKV. Model měl dvě naklápěcí teleskopické anteny a reproduktory odnímatelné od tuneru. Elektrické zapojení přijímače patří k nejsložitějším, které se v bývalém SSSR vyráběly. Celý radiopřijímač vážil necelých 10 kg (!) a v SSSR stál 375 rublů, což bylo opravdu hodně.
Československý rozhlas Praha v srpnu 1968
Všechna strategická místa v zemi obsadila téměř okamžitě vojska pěti zemí Varšavského paktu, která do tehdejšího Československa vpadla v noci na 21. srpna 1968. Pracovníkům Československého rozhlasu se podařilo zajistit vysílání až do 27. srpna.
První vlna proběhla brzo ráno, kdy vojska obsadila letiště, na která vzápětí začala přistávat dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Nejdůležitějším zdrojem informací pro občany, kteří už od noci registrovali hluk letadel, byl rozhlas.
Příběh rozhlasových pracovníků začal už ve 23.00 ve středu 20. srpna. V tuto hodinu přišel do budovy Ústřední správy spojů programový náměstek ředitele rozhlasu Rostislav Běhal. Tehdejší ředitel správy spojů Karel Hoffman mu oznámil, že vojska pěti států Varšavského paktu právě obsazují Československo a nařídil mu, aby okamžitě odjel do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě a zajistil odvysílání zprávy, která by invazi legalizovala. Běhal to odmítl.
V 01.30 už osudného 21. srpna 1968 zazněla v souvislosti s okupací první zpráva. Hlasatel Vladimír Fišer vyzval posluchače, aby nevypínali rádio, vzbudili své sousedy a vyčkali na důležitou informaci, která bude v nejbližší době odvysílána. O několi minut později, přesně v 01.55, Fišer přečetl prohlášení ÚV KSČ. Hned nato ale na příkaz Hoffmana vysílače vypli. Stále však vysílal rozhlas po drátě, který se vypnout nepodařilo.
Pracovníkům rozhlasu se podařilo kontaktovat vedoucí představitele KSČ Josefa Smrkovského, který v nahraném telefonickém hovoru vyzval techniky, aby vysílače opět uvedli do provozu s tím, že ředitel Hoffman nemá k vypnutí vysílání žádné oprávnění. Rozhlas začíná opět vysílat v půl páté ráno. První zprávou je text prohlášení ÚV KSČ. Zazněly výzvy k zachování klidu, nástupu do práce a uvážlivosti při jednání s okupanty.
V 05.11 upozornil hlasatel na vysílačku Vltava, která z Drážďan šíří zprávy na podporu okupace, o které se hovoří jako o bratrské pomoci. V šest hodin ráno rozhlas odvysílal vzkaz Alexandra Dubčeka, který vyzval občany k nástupu do práce.
V sedm hodin se tanky, které předtím rozstřílely fasádu Národního muzea, začaly řadit k útoku na budovu rozhlasu. Lidé se jim v tom snažili zabránit a vytvářeli barikády z aut a autobusů. Na následky střetu s okupanty zemřelo na Vinohradské třídě patnáct lidí. (příloha č.1, 2, 3, 4, 5 a 6)
Rozhlas ale vysílal, i když v budově už byli vojáci. Po osmé hodině promluvil ze záznamu prezident Ludvík Svoboda, pak rozhlas přenášel dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. V 9.00 vysílání na dvě hodiny umlklo. V jedenáct hodin se rozhlas znovu ozval z legendárního studia 7. Šlo o pracoviště ve vinohradské centrále rozhlasu, jehož existenci se před okupanty podařilo utajit. Vysílalo se až do desáté večer 22. srpna, kdy museli budovu na Vinohradech opustit poslední zaměstnanci. Vysílání přesto pokračovalo, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi a referovala o situaci. Později se pro tento způsob improvizovaného vysílání v okupované zemi vžil název Štafeta. Takto Československý rozhlas vysílal až do 27. srpna 1968.
Zdroj: Český rozhlas
Všechna strategická místa v zemi obsadila téměř okamžitě vojska pěti zemí Varšavského paktu, která do tehdejšího Československa vpadla v noci na 21. srpna 1968. Pracovníkům Československého rozhlasu se podařilo zajistit vysílání až do 27. srpna.
První vlna proběhla brzo ráno, kdy vojska obsadila letiště, na která vzápětí začala přistávat dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Nejdůležitějším zdrojem informací pro občany, kteří už od noci registrovali hluk letadel, byl rozhlas.
Příběh rozhlasových pracovníků začal už ve 23.00 ve středu 20. srpna. V tuto hodinu přišel do budovy Ústřední správy spojů programový náměstek ředitele rozhlasu Rostislav Běhal. Tehdejší ředitel správy spojů Karel Hoffman mu oznámil, že vojska pěti států Varšavského paktu právě obsazují Československo a nařídil mu, aby okamžitě odjel do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě a zajistil odvysílání zprávy, která by invazi legalizovala. Běhal to odmítl.
V 01.30 už osudného 21. srpna 1968 zazněla v souvislosti s okupací první zpráva. Hlasatel Vladimír Fišer vyzval posluchače, aby nevypínali rádio, vzbudili své sousedy a vyčkali na důležitou informaci, která bude v nejbližší době odvysílána. O několi minut později, přesně v 01.55, Fišer přečetl prohlášení ÚV KSČ. Hned nato ale na příkaz Hoffmana vysílače vypli. Stále však vysílal rozhlas po drátě, který se vypnout nepodařilo.
Pracovníkům rozhlasu se podařilo kontaktovat vedoucí představitele KSČ Josefa Smrkovského, který v nahraném telefonickém hovoru vyzval techniky, aby vysílače opět uvedli do provozu s tím, že ředitel Hoffman nemá k vypnutí vysílání žádné oprávnění. Rozhlas začíná opět vysílat v půl páté ráno. První zprávou je text prohlášení ÚV KSČ. Zazněly výzvy k zachování klidu, nástupu do práce a uvážlivosti při jednání s okupanty.
V 05.11 upozornil hlasatel na vysílačku Vltava, která z Drážďan šíří zprávy na podporu okupace, o které se hovoří jako o bratrské pomoci. V šest hodin ráno rozhlas odvysílal vzkaz Alexandra Dubčeka, který vyzval občany k nástupu do práce.
V sedm hodin se tanky, které předtím rozstřílely fasádu Národního muzea, začaly řadit k útoku na budovu rozhlasu. Lidé se jim v tom snažili zabránit a vytvářeli barikády z aut a autobusů. Na následky střetu s okupanty zemřelo na Vinohradské třídě patnáct lidí. (příloha č.1, 2, 3, 4, 5 a 6)
Rozhlas ale vysílal, i když v budově už byli vojáci. Po osmé hodině promluvil ze záznamu prezident Ludvík Svoboda, pak rozhlas přenášel dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. V 9.00 vysílání na dvě hodiny umlklo. V jedenáct hodin se rozhlas znovu ozval z legendárního studia 7. Šlo o pracoviště ve vinohradské centrále rozhlasu, jehož existenci se před okupanty podařilo utajit. Vysílalo se až do desáté večer 22. srpna, kdy museli budovu na Vinohradech opustit poslední zaměstnanci. Vysílání přesto pokračovalo, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi a referovala o situaci. Později se pro tento způsob improvizovaného vysílání v okupované zemi vžil název Štafeta. Takto Československý rozhlas vysílal až do 27. srpna 1968.
Zdroj: Český rozhlas
Podnik Tesla n.p. v letech 1970 až 1973 vyráběl model Tesla 539A Rigoletto (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o superhet s rozsahem pásma KV, DV, SV a VKV, který byl napájen ze střídavé sítě 120-220V. Přístroj měl tlačítkové přepínání vlnových rozsahů a zapínání přijímače, elektronkový indikátor vyladění, oddělenou regulaci výšek, a hloubek a natáčecí feritovou anténu. Šasi přijímače bylo použito ve stojanovém gramorádiu Tesla 1126A Adagio (příloha č. 4).
V letech 1971 až 1972 dodával podnik na trh model Tesla 541A Bohéma (příloha č. 5 a 6). Šasi bylo použito rovněž v gramorádiu Tesla 1025A Bolero (příloha č. 7) a Tesla 1127A Suita (příloha č. 8).
V letech 1971 až 1972 dodával podnik na trh model Tesla 541A Bohéma (příloha č. 5 a 6). Šasi bylo použito rovněž v gramorádiu Tesla 1025A Bolero (příloha č. 7) a Tesla 1127A Suita (příloha č. 8).
V letech 1972 až 1974 podnik také vyráběl model Tesla 440A Galaxia (příloha č. 1, 2 a 3). V letech 1974 až 1975 byl na trhu model Tesla 441A Euridika (příloha č. 4, 5 a 6). Následoval příbuzný model z let 1975 až 1976 Tesla 441A-2 EuridikaII (příloha č. 7), který měl obě VKV normy, tedy VKV OIRT/CCIR. V letech 1970 až 1971 se ve výrobě objevil model Tesla 337B-1 Bonny (příloha č. 8).
V letech 1971 až 1972 se vyráběl také celotranzistorový radiopřijímač Tesla 632A (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o celotranzistorový 14+1 obvodový VKV (66 - 73; 87,5 - 104 MHz) stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením ze střídavé sítě 220V. Přijímač měl tlačítkové přepínání rozsahů FM, stereo příjmu, AFC, přehledového ladění a vstupů pro magnetofon a gramofon, dále plynulou regulaci výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, indikátor vyladění, oddělené vstupní jednotky pro OIRT a CCIR pásmo, výkonový NF zesilovač 2x 6W.
V letech 1975 až 1976 byl na trh dodáván model Tesla 3603A (příloha č.4, 5 a 6). Jednalo se o celotranzistorový 13+8 obvodový VKV OIRT/CCIR stereofonní tuner s napájením ze střídavé sítě 220V. Přístroj měl tlačítkové přepínání rozsahů FM, stereo příjmu, AFC a šumové brány, 4 předvolby, indikátory vyladění a síly signalu.
V letech 1975 až 1976 byl na trh dodáván model Tesla 3603A (příloha č.4, 5 a 6). Jednalo se o celotranzistorový 13+8 obvodový VKV OIRT/CCIR stereofonní tuner s napájením ze střídavé sítě 220V. Přístroj měl tlačítkové přepínání rozsahů FM, stereo příjmu, AFC a šumové brány, 4 předvolby, indikátory vyladění a síly signalu.
