Historie radiopřijímačů v obrazech
Podnik Tesla v letech 1972 až 1975 vyráběl na svojí dobu luxusní model Tesla 810A SP201 (příloha č. 1, 2, 3 a 4). Jednalo se o celotranzistorový 13+8 obvodový (VKV OIRT/CCIR), 7+1obvodový (KV, SV, DV) stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením ze střídavé sítě 220V. Radiopřijímač měl tlačítkové přepínání rozsahů šířky pásma, stereo příjmu, AFC a vstupů pro magnetofon a gramofon. Dále měl plynulou regulaci výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, samostatné ladění na AM a FM rozsazích, indikátor vyladění a síly signálu. Byl osazen výkonovým NF zesilovačem 2x7W. To vše bylo uloženo v dřevěné skříni.
Pokračováním této řady byl model Tesla 813A SP221 (příloha č.5, 6 a 7), který se vyráběl v letech 1975 až 1976. Byl to celotranzistorový 13+8 obvodový (VKV OIRT/CCIR), 7+1obvodový (KV, SV, DV) stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením ze střídavé sítě 220V. Přístroj měl tlačítkové přepínání rozsahů šířky pásma, stereo příjmu, AFC a vstupů pro magnetofon a gramofon, plynulou regulaci výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, 4 předvolby pro FM pásmo, indikátor vyladění a síly signálu, výkonový NF zesilovač 2x 15W. Vše bylo uloženo v dřevěné skříni.
Roku 1972, po dlouholeté odmlce, podnik n.p.Tesla začal opět vyrábět autorádia. V letech 1972 až 1974 se jednalo o model Tesla 2105B Spider (příloha č. 8). Jednalo se o sedmiobvodový superhet s rozsahem DV a SV a napájením z autobaterie 12V. V letech 1976 až 1977 přišel na trh vylepšený model Tesla 2105B-3 Spider2 (příloha č. 9), a v letech 1977 až 1980 to byl model Tesla 2105B-4 Spider3 (příloha č. 10).
Pokračováním této řady byl model Tesla 813A SP221 (příloha č.5, 6 a 7), který se vyráběl v letech 1975 až 1976. Byl to celotranzistorový 13+8 obvodový (VKV OIRT/CCIR), 7+1obvodový (KV, SV, DV) stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením ze střídavé sítě 220V. Přístroj měl tlačítkové přepínání rozsahů šířky pásma, stereo příjmu, AFC a vstupů pro magnetofon a gramofon, plynulou regulaci výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, 4 předvolby pro FM pásmo, indikátor vyladění a síly signálu, výkonový NF zesilovač 2x 15W. Vše bylo uloženo v dřevěné skříni.
Roku 1972, po dlouholeté odmlce, podnik n.p.Tesla začal opět vyrábět autorádia. V letech 1972 až 1974 se jednalo o model Tesla 2105B Spider (příloha č. 8). Jednalo se o sedmiobvodový superhet s rozsahem DV a SV a napájením z autobaterie 12V. V letech 1976 až 1977 přišel na trh vylepšený model Tesla 2105B-3 Spider2 (příloha č. 9), a v letech 1977 až 1980 to byl model Tesla 2105B-4 Spider3 (příloha č. 10).
V minulém díle jsme si něco málo pověděli o legendárním a na svojí dobu vynikajícím tuneru Tesla 810A SP201, který se vyráběl v letech 1972 až 1975. Tak si ještě tento tuner připomeňme v malé videoukázce.
Pojďme se v dnešním díle podívat na skok do minulosti, na jeden unikátní luxusní výrobek, kterým je hudební skříň vyrobená roku 1957 v podniku Tesla Pardubice n.p. k 10. výročí vzniku n.p.Tesla. Je to opravdu perfektní kousek, který v době výroby předčil mnohé konkurenční modely této řady v zahraničí. Jedná se o model Tesla 1101A Jubilant (příloha č. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7)). Jedná se o superhet s vlnovým rozsahem KV1, KV2, DV a SV., s napájením ze střídavé sítě, s vestavěným třírychlostním gramofonem H17/TJ (33, 45, 78 ot.), dvourychlostním magnetofonem MGK10 a výkonovým zesilovačem 8W v jedné skříní. Reproduktorová skříň byla oddělena a obsahovala 2 hloubkové reproduktory o průměru 260 mm a 2 výškové reproduktory o průměru 100 mm s rozptylovači pro vysoké tóny. Součástí hudební skříně byl také mikrofon. Prostor pro gramodesky a magnetofonové pásky byl osvětlený.
K zařízení bylo možno objednat barovou skříň stejné velikosti jako reprobedna, s prosklenou přední stěnou, zrcadlem a vnitřním osvětlením, připojeným ke zdroji hudební skříně, případně v neprosklené úpravě jako zásobník na gramodesky.
K zařízení bylo možno objednat barovou skříň stejné velikosti jako reprobedna, s prosklenou přední stěnou, zrcadlem a vnitřním osvětlením, připojeným ke zdroji hudební skříně, případně v neprosklené úpravě jako zásobník na gramodesky.
Zajímavost
V USA vyrábí firma Zenith zajímavé radiopřijímače, tzv. "TransOceanic". Tuto modelovou řadu vyrábí od 50-tých let. Jedním z prvních modelů byl i Zenith Y600 Transoceanic (příloha č. 1, 2, 3 a 4), který se vyráběl v roce 1956. K tomuto modelu se váže i krátký videofilm.
Prvním modelem této řady byl Zenith G500 Transoceanic (příloha č. 5, 6 a 7) vyráběný v letech 1949 až 1950. K tomuto modelu se váže druhý videofilm.
V USA vyrábí firma Zenith zajímavé radiopřijímače, tzv. "TransOceanic". Tuto modelovou řadu vyrábí od 50-tých let. Jedním z prvních modelů byl i Zenith Y600 Transoceanic (příloha č. 1, 2, 3 a 4), který se vyráběl v roce 1956. K tomuto modelu se váže i krátký videofilm.
Prvním modelem této řady byl Zenith G500 Transoceanic (příloha č. 5, 6 a 7) vyráběný v letech 1949 až 1950. K tomuto modelu se váže druhý videofilm.
Znělky stanic Československého rozhlasu
Rozhlasové znělky stanic jsou vizitkou stanice. Jde zpravidla o pár tonů nebo taktů nějaké skladby, charakteristické pro oblast, odkud stanice vysílá. Znělka stanice se dříve používala před zahájením vysílání na dané vlně, kdy se opakovala několikrát a sloužila pro doladění na správný kmitočet. Následně se ozývala v nepravidelných intervalech, obvykle po časovém znamení a byla doplněna ohlášením stanice slovy. Používala se také jako tzv. "přestávkové znamení" v obdobích, kdy se nevysílalo celodenně, nebo byly mezi pořady pauzy.
Na dlouhých a středních vlnách byl význam znělky spíše symbolický a reprezentativní, ladění se provádělo snadno i bez ní. Na krátkých vlnách naopak se podle znělky ladily stanice velmi dobře, protože svoji znělku vysílaly několik minut před zahájením relace, takže posluchač se pomocí ladícího knoflíku mohl naladit včas a neztrácel začátek vysílání.
V příloze jsou znělky bývalých regionálních okruhů
Rozhlasové znělky stanic jsou vizitkou stanice. Jde zpravidla o pár tonů nebo taktů nějaké skladby, charakteristické pro oblast, odkud stanice vysílá. Znělka stanice se dříve používala před zahájením vysílání na dané vlně, kdy se opakovala několikrát a sloužila pro doladění na správný kmitočet. Následně se ozývala v nepravidelných intervalech, obvykle po časovém znamení a byla doplněna ohlášením stanice slovy. Používala se také jako tzv. "přestávkové znamení" v obdobích, kdy se nevysílalo celodenně, nebo byly mezi pořady pauzy.
Na dlouhých a středních vlnách byl význam znělky spíše symbolický a reprezentativní, ladění se provádělo snadno i bez ní. Na krátkých vlnách naopak se podle znělky ladily stanice velmi dobře, protože svoji znělku vysílaly několik minut před zahájením relace, takže posluchač se pomocí ladícího knoflíku mohl naladit včas a neztrácel začátek vysílání.
V příloze jsou znělky bývalých regionálních okruhů
A když už jsme u těch rozhlasových znělek, připomeňme si některé znělky zahraničních stanic, které vysílaly pro Československo.
Tou první je znělka československé sekce BBC - Volá Londýn, která se ozývala z rozhlasových přijímačů za 2. sv. války, tedy v Protektorátu. Za poslech se dával jediný možný trest, trest smrti. K tomu se váže jedna moje vzpomínka na vyprávění mého otce. Za protektorátu chodil do školy, a tam měli jednoho učitele, který po vstupu do třídy vyklepával prsty na stole znělku Volá Londýn. A čekal, kdo z dětí se ozve, že to zná. V ten okamžik by celá rodina byla odsouzena. Ač skoro všichni doma stanici Volá Londýn poslouchali (jejich rodiče), a tu znělku dobře znali, všichni mlčeli. Bylo to tristní, až hrůzné, co vše tehdy děti, byť nevinně, nesměli říct, dávat si na to pozor a defacto se naučit chovat dospěle. Ten učitel byl roku 1945 souzen "rychlým" soudem za kolaboraci a udavačství a z tohoto světa po právu zprovozen.
Další znělky jsou již poválečné, za poslech vysílání se již smrtí netrestalo, ale prozrazení se neobešlo bez mrzutostí a značných nepříjemností pro celé rodiny. První v pořadí je znělka stanice Deutsche Welle, následuje Volá Tirana a Radio Vatikán.
Tou první je znělka československé sekce BBC - Volá Londýn, která se ozývala z rozhlasových přijímačů za 2. sv. války, tedy v Protektorátu. Za poslech se dával jediný možný trest, trest smrti. K tomu se váže jedna moje vzpomínka na vyprávění mého otce. Za protektorátu chodil do školy, a tam měli jednoho učitele, který po vstupu do třídy vyklepával prsty na stole znělku Volá Londýn. A čekal, kdo z dětí se ozve, že to zná. V ten okamžik by celá rodina byla odsouzena. Ač skoro všichni doma stanici Volá Londýn poslouchali (jejich rodiče), a tu znělku dobře znali, všichni mlčeli. Bylo to tristní, až hrůzné, co vše tehdy děti, byť nevinně, nesměli říct, dávat si na to pozor a defacto se naučit chovat dospěle. Ten učitel byl roku 1945 souzen "rychlým" soudem za kolaboraci a udavačství a z tohoto světa po právu zprovozen.
Další znělky jsou již poválečné, za poslech vysílání se již smrtí netrestalo, ale prozrazení se neobešlo bez mrzutostí a značných nepříjemností pro celé rodiny. První v pořadí je znělka stanice Deutsche Welle, následuje Volá Tirana a Radio Vatikán.
V letech 1970 až 1971 byl ve výrobě přenosný přijímač model Tesla 2715B IN70 (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o superhet s vlnovým rozsahem SV, DV, a s napájením ze čtyř tužkových monočlánků 1,5V. Byl to vůbec první československý přijímač s integrovanými obvody. Ve stejných letech se dodával na trh kabelkový přijímač model Tesla 2822B-3 Menuet2 (příloha č. 4, 5 a 6). Jednalo se o přenosný kabelkový tranzistorový superhet s vlnovým rozsahem VKV (východní norma), KV, SV a DV (současně vyráběný Menuet1 byl bez pásma DV) s napájením s vestavěných baterií 2x 3V. Radiopřijímač měl přípojky pro reproduktor a externí napájení. V letech 1971 až 1972 byl v prodeji model Tesla 2828B Madison (příloha č. 7 a 8). Přístroj se řadil do kategorie kabelkových tranzistorových přijímačů. Ve stejné kategorii se výráběl v letech 1972 až 1973 model Tesla 2830B Capri (příloha č. 9 a 10).
V letech 1975 až 1976 byl ve výrobě model Tesla 442A Spirituál (příloha č. 1 a 2). V letech 1976 až 1977 se na trh dodával model Tesla 441A-4 Eminent (příloha č. 3). Jednalo se o šestiobvodový AM (KV, SV, DV) a osmiobvodový FM (65-73,5; 88-108 MHz) superhet s napájením ze střídavé sítě 220V. Tahový potenciometr hlasitosti s nulou uprostřed, ovládající současně i tónovou clonu. Plastová skříňka se vyráběla v různých barvách. V letech 1973 až 1974 se vyráběl model Tesla 543A Verdi (příloha č. 4 a 5). V letech 1978 až 1985 se prodával model Tesla 635A Soprán (příloha č. 6, 7 a 8). Jednalo se o stolní stereofonní radiopřijímač s oddělenými reproduktory a napájením 220V. Vlnové rozsahy KV, SV, DV, VKV (66-73, 87,5-104 MHz). Tlačítkové přepínání vlnových rozsahů, feritová anténa, 4 předvolby pro VKV, ovládání hlasitosti, basů, výšek a vyvážení tahovými potenciometry. Výstup na magnetofon a sluchátka, přepínač MONO/STEREO, přípojka pro externí antény. V letech 1978 až 1983 se vyráběl také model Tesla 637A Sextet (příloha č. 9).
Rozhlasové vysílání do Československa ze zahraničí (4. část)
Pro posluchače v Československu vysílala, mimo jiných, také americká rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Tato státní rozhlasová stanice (Voice of America VOA) zahájila své vysílání v únoru 1942, v českém a slovenském jazyce o měsíc později. Hlavním posláním stanice bylo, a doposud je, poskytovat pravdivé informace do zemí, kde panuje cenzura a nemožnost dozvědět se pravdivé informace z vlastní domoviny i ze zahraničí.
Rozhlasovou stanici původně zřídila Kancelář pro válečné informace (Office of War Information). Úkolem stanice bylo dodávat zprávy do Evropy a severní Afriky okupované Německem. VOA využíval krátkovlnných vysílačů, které sloužily CBS a NBC. Po pádu "železné opony" se charakter vysílání změnil. Až do pádu komunistického režimu byla spolu s dalšími stanicemi vysílajícími pro Československo zakázanou stanicí, označovanou za "štvavou vysílačku".
Dne 27.února 2004 se vysílání VOA pro naše země definitivně odmlčelo.
Pro posluchače v Československu vysílala, mimo jiných, také americká rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Tato státní rozhlasová stanice (Voice of America VOA) zahájila své vysílání v únoru 1942, v českém a slovenském jazyce o měsíc později. Hlavním posláním stanice bylo, a doposud je, poskytovat pravdivé informace do zemí, kde panuje cenzura a nemožnost dozvědět se pravdivé informace z vlastní domoviny i ze zahraničí.
Rozhlasovou stanici původně zřídila Kancelář pro válečné informace (Office of War Information). Úkolem stanice bylo dodávat zprávy do Evropy a severní Afriky okupované Německem. VOA využíval krátkovlnných vysílačů, které sloužily CBS a NBC. Po pádu "železné opony" se charakter vysílání změnil. Až do pádu komunistického režimu byla spolu s dalšími stanicemi vysílajícími pro Československo zakázanou stanicí, označovanou za "štvavou vysílačku".
Dne 27.února 2004 se vysílání VOA pro naše země definitivně odmlčelo.
V letech 1985 až 1988 vyráběl n.p.Tesla model Tesla 461A Forte (příloha č. 1 a 2). Jednalo se o celopolovodičový AM (KV, SV, DV) a FM (65,2-74, 87-104MHz) superhet s napájením 220V. Ladění na všech rozsazích probíhalo pomocí varikapů. Keramické filtry 455 kHz a 10,7 MHz byly jako soustředěná selektivita na vstup nf zesilovačů. Radiopřijímač byl osazen feritovou anténou, měl přípojka pro magnetofon a reproduktor, ovládání hlasitosti a tónové clony. Tlačítkový přepínač vstupů a AFC. Po kapesním radiopřijímači 2702B DORIS to byl v pořadí druhý a poslední radiopřijímač s hodinami. Ty byly vestavěné a řízené krystalem, napájené z tužkové baterie 1,5V s funkcí zapnutí přijímače a buzení.
Příslušenství obsahovalo konektor 6AF 896 63 pro antenu AM a konektor 6AF 896 61 pro antenu FM, dále klasický reprokonektor 6AF 897 51 pro reproduktor, magnetofonovou a gramofonovou přípojku, což byl klasický pětikolík DIN (příloha č. 3).
Ve stejném období byl na trhu také model Tesla 445A Alto (příloha č. 4, 5 a 6). Přijímač byl celopolovodičový AM (KV, SV, DV) a FM (65,2-74, 87-104MHz) superhet s napájením 220V. Na zadní stěně jsou umístěny konektory pro externí anteny, konektory pro připojení reproduktoru a magnetofonu / gramofonu. Na přední stěně jsou všechny ovládací prvky, jako ovládání hlasitosti, tónové clony a ladění vlnových rozsahů. Radiopřijímač má žárovkou osvětlenou stupnici, která zároveň indikuje stav zapnutí přístroje. Stolní rozhlasový přijímač Tesla Alto přímo vycházel z přijímače Tesla 444A Duetto (příloha č. 7, 8 a 9).
Příslušenství obsahovalo konektor 6AF 896 63 pro antenu AM a konektor 6AF 896 61 pro antenu FM, dále klasický reprokonektor 6AF 897 51 pro reproduktor, magnetofonovou a gramofonovou přípojku, což byl klasický pětikolík DIN (příloha č. 3).
Ve stejném období byl na trhu také model Tesla 445A Alto (příloha č. 4, 5 a 6). Přijímač byl celopolovodičový AM (KV, SV, DV) a FM (65,2-74, 87-104MHz) superhet s napájením 220V. Na zadní stěně jsou umístěny konektory pro externí anteny, konektory pro připojení reproduktoru a magnetofonu / gramofonu. Na přední stěně jsou všechny ovládací prvky, jako ovládání hlasitosti, tónové clony a ladění vlnových rozsahů. Radiopřijímač má žárovkou osvětlenou stupnici, která zároveň indikuje stav zapnutí přístroje. Stolní rozhlasový přijímač Tesla Alto přímo vycházel z přijímače Tesla 444A Duetto (příloha č. 7, 8 a 9).
V letech 1988 až 1990 byl na trhu model Tesla 447A Progresson (příloha č. 1 a 2). Byl to vůbec poslední radiopřijímač, vyrobený firmou Tesla Bratislava s.p. Po zániku podniku Tesla Bratislava tento radiopřijímač vyráběla nějaký čas soukromá firma, a to pod názvem RECEIVER 447A (příloha č. 3). Jednalo se o celopolovodičový AM (KV, SV, DV) a FM (66-76, 88-108MHz) superhet s napájením 220V. FM vstupní jednotka s FET tranzistory. Feritová anténa, přípojka pro magnetofon a reproduktor, ovládání hlasitosti, basů a výšek. Otočný přepínač vlnových rozsahů, na stupnicovém ukazateli LED dioda jako indikátor zapnutí.
V letech 1987 až 1989 se ještě vyráběl model Tesla 820A (příloha č. 4, 5 a 6). Jednalo se o celotranzistorový AM/FM stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením 220V. Tlačítkové přepínání šířky pásma, stereo příjmu, šumové brány, AFC a vypínání tónových korekcí, otočný přepínač vlnových rozsahů a vstupů pro externí zdroje signálu, plynulá regulace výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, 7 předvoleb pro FM pásmo, indikátor vyladění a síly signálu pomocí LED diod, výkonový NF zesilovač 2x 30W sinus, výstup na sluchátka. K tuneru bylo možno zakoupit do sestavy magnetofon Tesla SM260 (příloha č. 7), a gramofon Tesla MC600Q (příloha č. 8).
V prvním videofilmu je magnetofon Tesla SM260:
V letech 1987 až 1989 se ještě vyráběl model Tesla 820A (příloha č. 4, 5 a 6). Jednalo se o celotranzistorový AM/FM stereofonní superhet s oddělenými reproduktory a napájením 220V. Tlačítkové přepínání šířky pásma, stereo příjmu, šumové brány, AFC a vypínání tónových korekcí, otočný přepínač vlnových rozsahů a vstupů pro externí zdroje signálu, plynulá regulace výšek, basů, vyvážení kanálů a hlasitosti, 7 předvoleb pro FM pásmo, indikátor vyladění a síly signálu pomocí LED diod, výkonový NF zesilovač 2x 30W sinus, výstup na sluchátka. K tuneru bylo možno zakoupit do sestavy magnetofon Tesla SM260 (příloha č. 7), a gramofon Tesla MC600Q (příloha č. 8).
V prvním videofilmu je magnetofon Tesla SM260:
VEB Stern-Radio Berlin
Dalším výrobcem kvalitních rozhlasových přijímačů v tehdejším "socialistickém bloku" byla Německá demokratická republika. Ve východní části Berlína byla továrna VEB Stern-Radio Berlin, která měla celkem bohatou historii. Vznikla roku 1902 a nesla název Metallwarenfabrik Peter Grassmann Berlin Steglitz, v letech 1930 až 1933 to byl Radio-Aktien-Gesellschaft Dr. S. Loewe (Radio A.G. D.S. Loewe) a od roku 1933 do roku 1945 vyráběla továrna přijímače pod názvem Loewe-Radio AG. V letech 1945 až 1947 byla továrna přejmenována na Phonetika Radio GmbH Berlin, poté, po znárodnění dle sovětského vzoru, se změnil název na VEB Phonetika Radio Berlin, a od roku 1951 až do uzavření továrny roku 1990 nesl podnik název, pod kterým ho všichni známe: VEB Stern-Radio Berlin.
Tento podnik produkoval opravdu kvalitní rozhlasové přijímače, a v rámci tehdejší RVHP také dostal přiděleno "oprávnění" vyrábět tzv. luxusní radiopřijímače. O nich jsme si tu v jednom z minulých dílů tohoto serialu již pověděli.
V přílohách jsou fotografie radiopřijímačů ze 70-tých a 80-tých let. Na druhém snímku je model RFT Stern Elite 2001. Vyráběl se někdy kolem roku 1978 a k tomuto přijímači mám vřelý vztah. Své první vydělané peníze jsem věnoval právě koupi tohoto radiopřijímače (nebyl zrovna levný a šetřil jsem na něj několik měsíců). U něj sem ručně přeladil VKV cívky na západní normu. Toto radio bylo opravdu vynikající a mám ho dodnes v komoře a je stále funkční (už ho sice nepoužívám), kde mám náhradní díly pro různé elektro, PC apod. (já tomu říkám sklad, moje paní tomu říká bordel - ona tomu ale nerozumí).
Podnik VEB Stern-Radio Berlin ukončil výrobu přístrojů roku 1990. Ta továrna z architektonického pohledu byla nádherná a byl na co se dívat. Bohužel, ne každý má smysl pro pěknou architekturu a továrna dopadla velmi špatně. Na videosnímku uvidíte smutný konec těch krásných budov. Až by jeden zaplakal.
Dalším výrobcem kvalitních rozhlasových přijímačů v tehdejším "socialistickém bloku" byla Německá demokratická republika. Ve východní části Berlína byla továrna VEB Stern-Radio Berlin, která měla celkem bohatou historii. Vznikla roku 1902 a nesla název Metallwarenfabrik Peter Grassmann Berlin Steglitz, v letech 1930 až 1933 to byl Radio-Aktien-Gesellschaft Dr. S. Loewe (Radio A.G. D.S. Loewe) a od roku 1933 do roku 1945 vyráběla továrna přijímače pod názvem Loewe-Radio AG. V letech 1945 až 1947 byla továrna přejmenována na Phonetika Radio GmbH Berlin, poté, po znárodnění dle sovětského vzoru, se změnil název na VEB Phonetika Radio Berlin, a od roku 1951 až do uzavření továrny roku 1990 nesl podnik název, pod kterým ho všichni známe: VEB Stern-Radio Berlin.
Tento podnik produkoval opravdu kvalitní rozhlasové přijímače, a v rámci tehdejší RVHP také dostal přiděleno "oprávnění" vyrábět tzv. luxusní radiopřijímače. O nich jsme si tu v jednom z minulých dílů tohoto serialu již pověděli.
V přílohách jsou fotografie radiopřijímačů ze 70-tých a 80-tých let. Na druhém snímku je model RFT Stern Elite 2001. Vyráběl se někdy kolem roku 1978 a k tomuto přijímači mám vřelý vztah. Své první vydělané peníze jsem věnoval právě koupi tohoto radiopřijímače (nebyl zrovna levný a šetřil jsem na něj několik měsíců). U něj sem ručně přeladil VKV cívky na západní normu. Toto radio bylo opravdu vynikající a mám ho dodnes v komoře a je stále funkční (už ho sice nepoužívám), kde mám náhradní díly pro různé elektro, PC apod. (já tomu říkám sklad, moje paní tomu říká bordel - ona tomu ale nerozumí).
Podnik VEB Stern-Radio Berlin ukončil výrobu přístrojů roku 1990. Ta továrna z architektonického pohledu byla nádherná a byl na co se dívat. Bohužel, ne každý má smysl pro pěknou architekturu a továrna dopadla velmi špatně. Na videosnímku uvidíte smutný konec těch krásných budov. Až by jeden zaplakal.
Vraťme se nazpátek do n.p.Tesla. V letech 1985 až 1987 byly na trh uvedeny tři modely kufříkových radiopřijímačů. Model Tesla 2834B Finále (příloha č. 1), model Tesla 2834B1 Rondo (příloha č. 2), model Tesla 2835B Avanti (příloha č. 3). V letech 1987 až 1988 to byl model Tesla 2835AB Avanti2 (příloha č. 4) a model Tesla 2836B Arioso (příloha č. 5, 6 a 7). V letech 1990 až 1991 byl v n.p. Tesla vyroben poslední kufříkový radiopřijímač model Tesla AB1 Arioso2 (příloha č. 8). Na tomto přijímači již není nikde uveden název TESLA, ani výrobce.
Nejprodávanějším tranzistorovým rádiem v Československu z tehdejší sovětské provenience byl přístroj Selena. V roce 1972 to byl model Selena B205 (příloha č. 1 a 2), v roce 1982 to byl model Selena B211 (příloha č. 3 a 4) a roku 1989 to byl model Selena B216 (příloha č. 5, 6 a 7). Byl to jeden z mála u nás dostupných rozhlasových přijímačů, který měl plný rozsah pásma KV. Na "nízkých metrech" se krásně chytala ničím nerušená stanice Svobodná Evropa. Poslech byl čistý, jak Radio Praha.
Dalším populárním rozhlasovým přijímačem z bývalého SSSR byl model Riga 103 (příloha č. 1, 2 a 3). Jednalo se o tranzistorový přijímač vyšší třídy s šesti vlnovými rozsahy a s dvouma reproduktorama. Přístroj měl zabudovánu feritovou antenu a otáčecí teleskopickou antenu. Příjem VKV měl automatické dolaďování. K rádiu bylo možno připojit magnetofon, gramofon, další reproduktor, vnější antenu a zdroj 12V.
Další fotografie v příloze č. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10
Další fotografie v příloze č. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10
VIDEOTON Audiotechnika LTD
Rozhlasové přístroje vyráběl v Maďarsku podnik Videoton. V 80-tých letech tento podnik vyráběl také celou škálu tunerů v japonské licenci firmy Fuji a Akai. V roce 1987 se na československém trhu objevil tuner Videoton RT7300S (příloha č. 1, 2 a 3). A protože jsem si doma stavěl HiFi věž, neváhal jsem ani chvilku, zašel do spořitelny, vybral příslušný obnos peněz a tento tuner zakoupil. Nemusel jsem se ani obávat, že by mi ho vyprodali. Jeho cena byla totiž na tu dobu velmi vysoká, přístroj stál 8 700 Kčs (průměrná mzda v té době nedosahovala ani 2 000 Kčs). Tento tuner vyráběl podnik Videoton v licenci firmy Akai.
Tuner měl na přední straně tyto prvky:
Síťový vypínač, tlačítko pro VKV OIRT, tlačítko pro VKV CCIR, tlačítko pro SV, zdířku pro sluchátka, LED kontrolku naladění stanic, LED kontrolku příjmu stereo, LED kontrolky síly signálu, displej ukazující naladěné pásmo stanice, indikátor paměti MEMO, tlačítko předvolby programu, tlačítko pro rychlé ruční ladění stanic, tlačítko pro pomalé ruční ladění stanic, tlačítko pro automatické ladění stanic, umlčovač šumu, dálkový příjem stereo AUTO BLEND, přepínač mono/stereo, tlačítko digitálních hodin, devět programovacích tlačítek (předvolba pro 9 stanic), tlačítko paměti (příloha č. 4, 5, 6, 7 a 8)
Na zadní straně přístroje bylo:
Antenní výstup pro SV, otáčitelná feritová antena, antenní výstup pro VKV, nastavování prahu umlčení šumu, stálý výstup Fixed output, měnitelný výstup Variabled output, regulátor úrovně výstupu, přípojka magnetofonu, připojení do sítě 220V.
A zajímavost na konec. Tento tuner z roku 1987 mám dodnes, a dodnes je funkční k plné spokojenosti. Už celých 24 let !!
Rozhlasové přístroje vyráběl v Maďarsku podnik Videoton. V 80-tých letech tento podnik vyráběl také celou škálu tunerů v japonské licenci firmy Fuji a Akai. V roce 1987 se na československém trhu objevil tuner Videoton RT7300S (příloha č. 1, 2 a 3). A protože jsem si doma stavěl HiFi věž, neváhal jsem ani chvilku, zašel do spořitelny, vybral příslušný obnos peněz a tento tuner zakoupil. Nemusel jsem se ani obávat, že by mi ho vyprodali. Jeho cena byla totiž na tu dobu velmi vysoká, přístroj stál 8 700 Kčs (průměrná mzda v té době nedosahovala ani 2 000 Kčs). Tento tuner vyráběl podnik Videoton v licenci firmy Akai.
Tuner měl na přední straně tyto prvky:
Síťový vypínač, tlačítko pro VKV OIRT, tlačítko pro VKV CCIR, tlačítko pro SV, zdířku pro sluchátka, LED kontrolku naladění stanic, LED kontrolku příjmu stereo, LED kontrolky síly signálu, displej ukazující naladěné pásmo stanice, indikátor paměti MEMO, tlačítko předvolby programu, tlačítko pro rychlé ruční ladění stanic, tlačítko pro pomalé ruční ladění stanic, tlačítko pro automatické ladění stanic, umlčovač šumu, dálkový příjem stereo AUTO BLEND, přepínač mono/stereo, tlačítko digitálních hodin, devět programovacích tlačítek (předvolba pro 9 stanic), tlačítko paměti (příloha č. 4, 5, 6, 7 a 8)
Na zadní straně přístroje bylo:
Antenní výstup pro SV, otáčitelná feritová antena, antenní výstup pro VKV, nastavování prahu umlčení šumu, stálý výstup Fixed output, měnitelný výstup Variabled output, regulátor úrovně výstupu, přípojka magnetofonu, připojení do sítě 220V.
A zajímavost na konec. Tento tuner z roku 1987 mám dodnes, a dodnes je funkční k plné spokojenosti. Už celých 24 let !!
Společné anteny a rozvody signálů známe (a také na tomto fóru často řešíme) z doby televizního vysílání. Ovšem společné anteny a společné rozvody po činžovních domech se používaly mnohem dříve (už ve 30-tých letech) pro příjem rozhlasového vysílání.
V přílohách jsou obrázky z éry společných anten a rozvodů rozhlasových vln. Obrázky jsem si vypůjčil z fora Elektro-Bastlírna.
V přílohách jsou obrázky z éry společných anten a rozvodů rozhlasových vln. Obrázky jsem si vypůjčil z fora Elektro-Bastlírna.
Rozhlasové rušičky
V tzv. socialistických státech nefungovaly rozhlasové vysílače pouze k přenášení mluveného slova a hudby, ale také k přenosu různých pazvuků, bublání, zkrátka k rušení západních rozhlasových stanic, které vysílaly v jazyku dotčené socialistické země, tedy i v češtině a slovenštině. Toto vysílané rušení ("Moskevské boogie", "Stalinovy varhany", ....) najelo na kmitočet rušené stanice a bylo hotovo.
Tato rozhlasová rušení řada z nás dříve narozených důvěrně zná. V žargonu padesátých let se mu říkalo "rádiová obrana" nebo také "zvláštní rádiová služba". U nás souviselo se zahájením vysílání české a slovenské redakce Rádia Svobodná Evropa. Tato americká stanice si koncem čtyřicátých let vyhlédla za své sídlo Mnichov a vybudovala tam rozsáhlá studia. První pokusné vysílání se v éteru objevilo 4. července 1950. Vysílalo se z mobilního krátkovlnného vysílače, umístěného na korbě náklaďáku, který stál na bavorské straně Šumavy nedaleko českých hranic. Pravidelné vysílání Rádia Svobodná Evropa začalo symbolicky 1. května 1951. Kromě středovlnného vysílače v bavorském Mnichově měla Svobodná Evropa k dispozici i krátkovlnné vysílačky na východním pobřeží Spojených států. Takhle čistě mohli ale lidé v Československu slyšet Svobodnou Evropu asi jen dvě nebo tři minuty (pokud nepoužili rozhlasový přijímač s vlnovou délkou 9m KV a 13m KV). Krátce po zahájení se na její kmitočet přiladily rušičky. Oficiální dokumenty o rušení rozhlasového vysílání jsou skoupé, vyplývá z nich, že Ústřední výbor Komunistické strany Československa rozhodl o rušení zahraničních rozhlasů 8. ledna 1954. Na základě jakého rozhodnutí docházelo k rušení už od roku 1951, je nezodpovězenou otázkou. V padesátých letech rušil komunistický režim všechno, co šlo. Nejen Svobodnou Evropu, ale také programy Hlasu Ameriky, BBC, Rádia Vatikán a německé stanice Deutsche Welle. Rušičky pracovaly po celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Postupně se sice specializovaly už jen na rušení Rádia Svobodná Evropa, i tak to ale byla drahá sranda. Například jen v roce 1987 zaplatilo Československo za rušení tehdy neskutečných 27 a půl milionu korun. K rušení se používaly středovlnné vysílače, umístěné u Plzně, Strakonic, Karlových Varů, Mnichova Hradiště a Moravských Budějovic, a dále krátkovlnné vysílače u Prahy, u Poděbrad, nedaleko Brna a Litomyšle. To jsem ale vyjmenoval pouze vysílací střediska, v každém z nich bylo umístěno několik rušiček, takže dohromady se rušilo přes sto kmitočtů. A protože krátkovlnný signál má určitá specifika při svém šíření, rušení se stalo mezinárodní záležitostí. Naše krátkovlnné rušičky rušily vysílání v ruštině, určené pro Sovětský svaz, a rušičky na Urale zase pro změnu rušily Svobodnou Evropu v češtině. Je příznačné, že koncem osmdesátých let přicházela z východu spíše nadějná očekávání, než jen příslovečný mráz. A s tím souvisí i konec rušiček. V pátek 16. prosince 1988 dopoledne požádal Sovětský svaz Československo, aby vypnulo rušičky, namířené na sovětské území s cílem rušit ruské programy Rádia Svoboda, tedy ruské sekce Svobodné Evropy. Co přesně se odehrálo na naší straně, není jasné, každopádně stejná žádost putovala z Prahy i do Moskvy a ještě toho dne, v pátek 16. prosince 1988 v 16 hodin ztichly i uralské rušičky, ono legendární Stalinovo boogie nebo také Stalinovy varhany, aby uvolnily poslech programů české redakce Rádia Svobodná Evropa.
Konec rušení to ale nebyl a není dodnes. Charakteristický zvuk rušiček byste v rozhlasovém éteru mohli slyšet pořád, i když už ne v Evropě. Řadu zahraničních rozhlasových stanic ruší Čína (ano, ta ČLR, o které spousta lidí básní v superlativech) a také Severní Korea.
Pokud vás rušičky zaujali a chtěli by jste se dozvědět maximum informací, pak se "přelaďte" na web:
http://mluveny.panacek.com/historie-rozhlasu/6463-ruseni-zahranicniho-rozhlasoveho-vysilan.html
kde jsou podrobné informace a je toho celý dlouhý elaborát.
V tzv. socialistických státech nefungovaly rozhlasové vysílače pouze k přenášení mluveného slova a hudby, ale také k přenosu různých pazvuků, bublání, zkrátka k rušení západních rozhlasových stanic, které vysílaly v jazyku dotčené socialistické země, tedy i v češtině a slovenštině. Toto vysílané rušení ("Moskevské boogie", "Stalinovy varhany", ....) najelo na kmitočet rušené stanice a bylo hotovo.
Tato rozhlasová rušení řada z nás dříve narozených důvěrně zná. V žargonu padesátých let se mu říkalo "rádiová obrana" nebo také "zvláštní rádiová služba". U nás souviselo se zahájením vysílání české a slovenské redakce Rádia Svobodná Evropa. Tato americká stanice si koncem čtyřicátých let vyhlédla za své sídlo Mnichov a vybudovala tam rozsáhlá studia. První pokusné vysílání se v éteru objevilo 4. července 1950. Vysílalo se z mobilního krátkovlnného vysílače, umístěného na korbě náklaďáku, který stál na bavorské straně Šumavy nedaleko českých hranic. Pravidelné vysílání Rádia Svobodná Evropa začalo symbolicky 1. května 1951. Kromě středovlnného vysílače v bavorském Mnichově měla Svobodná Evropa k dispozici i krátkovlnné vysílačky na východním pobřeží Spojených států. Takhle čistě mohli ale lidé v Československu slyšet Svobodnou Evropu asi jen dvě nebo tři minuty (pokud nepoužili rozhlasový přijímač s vlnovou délkou 9m KV a 13m KV). Krátce po zahájení se na její kmitočet přiladily rušičky. Oficiální dokumenty o rušení rozhlasového vysílání jsou skoupé, vyplývá z nich, že Ústřední výbor Komunistické strany Československa rozhodl o rušení zahraničních rozhlasů 8. ledna 1954. Na základě jakého rozhodnutí docházelo k rušení už od roku 1951, je nezodpovězenou otázkou. V padesátých letech rušil komunistický režim všechno, co šlo. Nejen Svobodnou Evropu, ale také programy Hlasu Ameriky, BBC, Rádia Vatikán a německé stanice Deutsche Welle. Rušičky pracovaly po celá padesátá, šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Postupně se sice specializovaly už jen na rušení Rádia Svobodná Evropa, i tak to ale byla drahá sranda. Například jen v roce 1987 zaplatilo Československo za rušení tehdy neskutečných 27 a půl milionu korun. K rušení se používaly středovlnné vysílače, umístěné u Plzně, Strakonic, Karlových Varů, Mnichova Hradiště a Moravských Budějovic, a dále krátkovlnné vysílače u Prahy, u Poděbrad, nedaleko Brna a Litomyšle. To jsem ale vyjmenoval pouze vysílací střediska, v každém z nich bylo umístěno několik rušiček, takže dohromady se rušilo přes sto kmitočtů. A protože krátkovlnný signál má určitá specifika při svém šíření, rušení se stalo mezinárodní záležitostí. Naše krátkovlnné rušičky rušily vysílání v ruštině, určené pro Sovětský svaz, a rušičky na Urale zase pro změnu rušily Svobodnou Evropu v češtině. Je příznačné, že koncem osmdesátých let přicházela z východu spíše nadějná očekávání, než jen příslovečný mráz. A s tím souvisí i konec rušiček. V pátek 16. prosince 1988 dopoledne požádal Sovětský svaz Československo, aby vypnulo rušičky, namířené na sovětské území s cílem rušit ruské programy Rádia Svoboda, tedy ruské sekce Svobodné Evropy. Co přesně se odehrálo na naší straně, není jasné, každopádně stejná žádost putovala z Prahy i do Moskvy a ještě toho dne, v pátek 16. prosince 1988 v 16 hodin ztichly i uralské rušičky, ono legendární Stalinovo boogie nebo také Stalinovy varhany, aby uvolnily poslech programů české redakce Rádia Svobodná Evropa.
Konec rušení to ale nebyl a není dodnes. Charakteristický zvuk rušiček byste v rozhlasovém éteru mohli slyšet pořád, i když už ne v Evropě. Řadu zahraničních rozhlasových stanic ruší Čína (ano, ta ČLR, o které spousta lidí básní v superlativech) a také Severní Korea.
Pokud vás rušičky zaujali a chtěli by jste se dozvědět maximum informací, pak se "přelaďte" na web:
http://mluveny.panacek.com/historie-rozhlasu/6463-ruseni-zahranicniho-rozhlasoveho-vysilan.html
kde jsou podrobné informace a je toho celý dlouhý elaborát.
Prototypy n.p.TESLA
V roce 1959 byl vyroben prototyp tranzistorového rádia Tesla T59 (příloha č. 1, 2 a 3). Do seriové výroby se v této podobě a označení nikdy nedostal. V roce 1961 se dostal do seriové výroby model Tesla 2800B-2 Mír (příloha č. 4 a 5).
V roce 1984 byl představen prototyp tuneru Tesla T 830A (příloha č. 6 a 7) ve spojení se zesilovačem Tesla Z 830A. Tuner nepřišel nikdy do seriové výroby.
V roce 1988 byl představen prototyp HiFi věže Tesla 834 (příloha č. 8). tato věž se měla vyrábět v kooperaci s polským podnikem Unitra. Do seriové výroby nebyla tato věž nikdy zařazena. Do prodeje byla nadále uváděna HiFi věž Tesla 1136A HIFI (příloha č. 9).
V roce 1977 byl vyroben prototyp rádia Tesla Viola (příloha č. 10). Nikdy se seriově nevyráběl, do výroby se roku 1978 dostal model Tesla 635A Soprán.
V roce 1959 byl vyroben prototyp tranzistorového rádia Tesla T59 (příloha č. 1, 2 a 3). Do seriové výroby se v této podobě a označení nikdy nedostal. V roce 1961 se dostal do seriové výroby model Tesla 2800B-2 Mír (příloha č. 4 a 5).
V roce 1984 byl představen prototyp tuneru Tesla T 830A (příloha č. 6 a 7) ve spojení se zesilovačem Tesla Z 830A. Tuner nepřišel nikdy do seriové výroby.
V roce 1988 byl představen prototyp HiFi věže Tesla 834 (příloha č. 8). tato věž se měla vyrábět v kooperaci s polským podnikem Unitra. Do seriové výroby nebyla tato věž nikdy zařazena. Do prodeje byla nadále uváděna HiFi věž Tesla 1136A HIFI (příloha č. 9).
V roce 1977 byl vyroben prototyp rádia Tesla Viola (příloha č. 10). Nikdy se seriově nevyráběl, do výroby se roku 1978 dostal model Tesla 635A Soprán.
Co se nevešlo do miniserialu o historii radiopřijímačů:
V zahraničí se vyráběly mnohdy zajímavé modely a u některých vybraných modelů se také věnovala "zvýšená pozornost" jejich prodeje zákazníkům. Konkurence prostě uměla dělat divy.
Například japonský výrobce modelu Micronic Ruby SR-G430 tento minipřijímač nabízel v roce 1964 ve zvláštním balení, jako by to byl šperk (příloha č. 1, 2 a 3). Model NTR-6G, také z Japonska, byl vyroben v podobě malého globusu (příloha č. 4, 5, 6 a 7), a to již roku 1960. Také miniradiopřijímač OMGS 1111 z USA byl roku 1966 prodáván v "parádní" krabičce (příloha č. 8, 9 a 10).
V zahraničí se vyráběly mnohdy zajímavé modely a u některých vybraných modelů se také věnovala "zvýšená pozornost" jejich prodeje zákazníkům. Konkurence prostě uměla dělat divy.
Například japonský výrobce modelu Micronic Ruby SR-G430 tento minipřijímač nabízel v roce 1964 ve zvláštním balení, jako by to byl šperk (příloha č. 1, 2 a 3). Model NTR-6G, také z Japonska, byl vyroben v podobě malého globusu (příloha č. 4, 5, 6 a 7), a to již roku 1960. Také miniradiopřijímač OMGS 1111 z USA byl roku 1966 prodáván v "parádní" krabičce (příloha č. 8, 9 a 10).
Zajímavost
Povíme si něco o našem prvním autorádiu. Nástup byl slavný, propagaci mělo naše první autorádio doslova světovou, .......... ovšem po nástupu soudruhů roku 1948 přišel konec.
Takže pěkně od začátku.
V Praze existovala firma INSA. Byla to laboratoř a za protektorátu se zde demontovaly z radiopřijímačů rozsahy krátkých vln, aby byl znemožněn poslech zahraničního vysílání z Londýna a z Moskvy. Firma to nedělala z vlastní iniciativy, bylo to říšské nařízení.
Po válce byl majitelem firmy (laboratoře) ing. Josef Němec. V roce 1945 se firma věnovala opravám radiopřijímačů a podobných zařízení. V roce 1946 potřebovali ing. Hanzelka a Zikmund pro svojí cestu Tatrou kolem světa vybavit svůj vůz Tatra 87 autorádiem pro KV a amaterská pásma. Mimo vojenskou výrobu toto nikdo u nás nevyráběl. A tak ve firmě vznikly návrhy a vyrobilo se autorádio dle požadavků pánů Hanzelky a Zikmunda. Poté byla vystavena výrobní licence a mohlo se začít se seriovou výrobou prvních československých autorádií. Tím také začala nová etapa firmy INSA-RADIO.
Ovšem po vítězství "dělného" lidu vše skončilo. Roku 1948 byla dokumentace předána nově vzniklému podniku Tesla. Ovšem n.p.Tesla nebyl schopen výrobu zajistit a teprve roku 1949 uvedl na trh model Tesla 503BV, který ale neměl pásmo KV.
A jak se dařilo firmě INSA-RADIO? Mizerně. Zaměstnanci byli propuštěni, ve firmě zůstal pouze majitel ing. Němec (který ovšem již nebyl majitelem), který se zabýval opravami radiopřijímačů. Po smrti ing. Němce roku 1950 firma INSA-RADIO definitivně zanikla.
V přílohách je ono zmíněné první československé autorádio, které mělo tak krátký život, ač bylo propagováno pány Hanzelkou a Zikmundem při své první cestě kolem světa.
Povíme si něco o našem prvním autorádiu. Nástup byl slavný, propagaci mělo naše první autorádio doslova světovou, .......... ovšem po nástupu soudruhů roku 1948 přišel konec.
Takže pěkně od začátku.
V Praze existovala firma INSA. Byla to laboratoř a za protektorátu se zde demontovaly z radiopřijímačů rozsahy krátkých vln, aby byl znemožněn poslech zahraničního vysílání z Londýna a z Moskvy. Firma to nedělala z vlastní iniciativy, bylo to říšské nařízení.
Po válce byl majitelem firmy (laboratoře) ing. Josef Němec. V roce 1945 se firma věnovala opravám radiopřijímačů a podobných zařízení. V roce 1946 potřebovali ing. Hanzelka a Zikmund pro svojí cestu Tatrou kolem světa vybavit svůj vůz Tatra 87 autorádiem pro KV a amaterská pásma. Mimo vojenskou výrobu toto nikdo u nás nevyráběl. A tak ve firmě vznikly návrhy a vyrobilo se autorádio dle požadavků pánů Hanzelky a Zikmunda. Poté byla vystavena výrobní licence a mohlo se začít se seriovou výrobou prvních československých autorádií. Tím také začala nová etapa firmy INSA-RADIO.
Ovšem po vítězství "dělného" lidu vše skončilo. Roku 1948 byla dokumentace předána nově vzniklému podniku Tesla. Ovšem n.p.Tesla nebyl schopen výrobu zajistit a teprve roku 1949 uvedl na trh model Tesla 503BV, který ale neměl pásmo KV.
A jak se dařilo firmě INSA-RADIO? Mizerně. Zaměstnanci byli propuštěni, ve firmě zůstal pouze majitel ing. Němec (který ovšem již nebyl majitelem), který se zabýval opravami radiopřijímačů. Po smrti ing. Němce roku 1950 firma INSA-RADIO definitivně zanikla.
V přílohách je ono zmíněné první československé autorádio, které mělo tak krátký život, ač bylo propagováno pány Hanzelkou a Zikmundem při své první cestě kolem světa.
Nesmíme také zapomenout na tzv. "rozhlas po drátě". Byl to přenos rozhlasového signálu po pevné lince, a vůbec poprvé se zkoušel v předminulém století v Budapešti. Průkopníkem v jeho plánovitém zřizování se stal od roku 1924 Sovětský svaz. Československo ho začalo v hojné míře využívat od roku 1954, zvláště v pohraničí jako vhodný prostředek proti zahraniční rozhlasové propagandě. Rozhlas po drátě měl výhodu, že fungoval i při výpadcích elektrického proudu a byl ve srovnání s bezdrátovými přijímači mnohem levnější. Byl také téměř bezporuchový a zaručoval kvalitnější reprodukci, a to až do konce šedesátých let 20. století, kdy se začalo rozšiřovat bezdrátové stereofonní vysílání. Umožňoval však příjem jen jednoho programu, ale na druhou stranu i tam, kde dosud nebylo pokrytí bezdrátovými vysílacími okruhy. Československý rozhlas šířící své vysílání i po drátě získal v řadě míst monopol na mediální působení tamějšího obyvatelstva. Ale k masovému rozšíření došlo také ve veřejných institucích, podnicích, školách a úřadech. Státní propagandě zde rozhlas po drátě poskytoval snadnou cestu k soustavnému šíření ideologie a normované zábavy. Rozhlas po drátě byl v Česku definitivně zrušen v listopadu 1998.
V příloze je několik typů "bedýnek" k poslechu rozhlasu po drátě.
V příloze je několik typů "bedýnek" k poslechu rozhlasu po drátě.
Britská firma Spirit of St.Louis se věnuje výrobě luxusních radiopřijímačů. Některé modely jsou k mání i u nás. Jedná se o model Edison (příloha č. 1) v ceně 2400Kč, model Eliot (příloha č. 2) v ceně 4200Kč, model Windsor (příloha č. 3) v ceně 1350Kč a model Boombox (příloha č. 4) v ceně 8300Kč.
Výrobní sortiment firmy je samozřejmě obsáhlejší (příloha č. 5, 6 a 7)
Výrobní sortiment firmy je samozřejmě obsáhlejší (příloha č. 5, 6 a 7)
Firmu LOEWE dnes známe jako výrobce luxusních a precizně vyrobených televizorů (vyrábí také přehrávače). Nebylo tomu tak vždy. I tato firma začínala s výrobou radiopřijímačů a dlouhá léta se této činnosti věnovala. Pojďmě si ve fotografiích pár radiopřijímačů LOEWE s oné doby připomenout.
V přílohách jdou po sobě modely z roku: 1932, 1949, 1950, 1954, 1954, 1956 a 1960.
V přílohách jdou po sobě modely z roku: 1932, 1949, 1950, 1954, 1954, 1956 a 1960.
Bratři Knotkové (jak jsme si na začátku serialu již řekli) vlastnili až do roku 1946 radiotechnickou továrnu v Praze Strašnicích, která se jmenovala MIKROFONA.
Na serveru Audiotechnika.blog se objevily snímky velmi málo používaného radiopřijímače Mikrofona Mk207. Autor ho našel v originální krabici. Radiopřijímač byl vyroben roku 1936.
Majitel onoho nádherného unikátu napsal:
[quote] Tento přijímač jsem získal v nevídaném stavu, v původním balení v originální krabici včetně vycpávek (viz foto). Přijímač byl dle bývalého majitele jeho rodiči provozován a krátce po válce byl odložen do krabice a uložen do skříně, kde byl dodnes. Přijímač je po vybalení v nádherném stavu, kompletní, s nepoškozenou zadní stěnou. Po oddělání zadní stěny nebyl přijímač uvnitř ani zaprášený! Přijímač jsem celkově nijak nečistil, je nafocený tak, jak byl v krabici. Stupnice nevybledlá, lak skříně nepoškozený, nepopraskaný, krásně lesklý - jako nový. Datum výroby 26.8.1936 je čitelné na výstupním transformátoru. Přijímač má jen drobné poškození na brokátu a nepatrné poškození na hraně přístroje - obojí téměř neviditelné, jinak působí dojmem jako by byl nový. K přijímači nemám síťovou šňůru (což není problém) a přijímač jsem nezkoušel zapnout - mám obavu po tolika letech jej prostě strčit do zásuvky, takže funkčnost nemám ověřenu, nicméně podle stavu si myslím, že po kontrole elektronek a naformování kondenzátorů musí hrát. Jakkoliv se na elektronková rádia nespecializuji, tento kousek občas vytáhnu z krabice a dívám se. Přijímači je letos úctyhodných 75 let![/quote][quote]
[/quote]
Na serveru Audiotechnika.blog se objevily snímky velmi málo používaného radiopřijímače Mikrofona Mk207. Autor ho našel v originální krabici. Radiopřijímač byl vyroben roku 1936.
Majitel onoho nádherného unikátu napsal:
[quote] Tento přijímač jsem získal v nevídaném stavu, v původním balení v originální krabici včetně vycpávek (viz foto). Přijímač byl dle bývalého majitele jeho rodiči provozován a krátce po válce byl odložen do krabice a uložen do skříně, kde byl dodnes. Přijímač je po vybalení v nádherném stavu, kompletní, s nepoškozenou zadní stěnou. Po oddělání zadní stěny nebyl přijímač uvnitř ani zaprášený! Přijímač jsem celkově nijak nečistil, je nafocený tak, jak byl v krabici. Stupnice nevybledlá, lak skříně nepoškozený, nepopraskaný, krásně lesklý - jako nový. Datum výroby 26.8.1936 je čitelné na výstupním transformátoru. Přijímač má jen drobné poškození na brokátu a nepatrné poškození na hraně přístroje - obojí téměř neviditelné, jinak působí dojmem jako by byl nový. K přijímači nemám síťovou šňůru (což není problém) a přijímač jsem nezkoušel zapnout - mám obavu po tolika letech jej prostě strčit do zásuvky, takže funkčnost nemám ověřenu, nicméně podle stavu si myslím, že po kontrole elektronek a naformování kondenzátorů musí hrát. Jakkoliv se na elektronková rádia nespecializuji, tento kousek občas vytáhnu z krabice a dívám se. Přijímači je letos úctyhodných 75 let![/quote][quote]
[/quote]
Stereofonní elektronkový přijímač Philips B7X94A ze 60-tých let, vyráběný v Holandsku. V základní verzi je přístroj vybaven stereozesilovačem, ale je možno vestavět stereodekodér.
Micro radio (Japonsko)
Tranzistorový přijímač Expo70 (příloha č. 1 až 6) a Precor550 (příloha č. 7)
Poznámka: Tento kapesní rozhlasový přijímač v modelu Precor jsem kdysi vlastnil. Ke konci 70-tých let jsem zakoupil v podniku Tuzex za 50 bonů (tuzexových poukázek). Na to, jaký to byl "prcek", měl dobrý dosah vzhledem ke kvalitní anténě uvnitř krabičky. Přístroj měl také zdířku na sluchátka. Provozovat se dal pouze na tužkové baterie.
Tranzistorový přijímač Expo70 (příloha č. 1 až 6) a Precor550 (příloha č. 7)
Poznámka: Tento kapesní rozhlasový přijímač v modelu Precor jsem kdysi vlastnil. Ke konci 70-tých let jsem zakoupil v podniku Tuzex za 50 bonů (tuzexových poukázek). Na to, jaký to byl "prcek", měl dobrý dosah vzhledem ke kvalitní anténě uvnitř krabičky. Přístroj měl také zdířku na sluchátka. Provozovat se dal pouze na tužkové baterie.
Sjurpriz (SSSR)
Tranzistorový radiopřijímač, vyrobený v roce 1967 k 50 letému výročí ruské říjnové revoluce 1917.
Tranzistorový radiopřijímač, vyrobený v roce 1967 k 50 letému výročí ruské říjnové revoluce 1917.
Zajímavost
V roce 1933 se v USA vyrábělo v malé serii na tu dobu nadčasové rádio Colonial 700 (příloha č. 1 až 8). Tento přijímač vymyslel a nechal si patentovat Raymond Loewy (příloha č. 9 a 10). Rozhlas přijímal pásmo středních vln.
V roce 1933 se v USA vyrábělo v malé serii na tu dobu nadčasové rádio Colonial 700 (příloha č. 1 až 8). Tento přijímač vymyslel a nechal si patentovat Raymond Loewy (příloha č. 9 a 10). Rozhlas přijímal pásmo středních vln.
V jednom z předešlých dílů jsme si připoměli modelem Piccolo dánskou firmu Linnet & Laursen. Pojďme si o ní říci něco bližšího.
Firmu založili roku 1946 pánové Harald Linnet (1901-86) a Valdemar Hofman Laursen (1907-87). Zbytky továrny jsou zde:
[ATTACH=CONFIG]16452[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16453[/ATTACH]
V roce 1947 zahájila firma výrobu a na trh dodávala např. tyto lampové radiopřijímače:
[ATTACH=CONFIG]16454[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16455[/ATTACH]
Od roku 1959 do roku 1965 se firma L&L věnovala výrobě tranzistorových radiopřijímačů:
[ATTACH=CONFIG]16456[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16457[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16458[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16459[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16460[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16461[/ATTACH]
V roce 1965 firma Linnet & Laursen ukončila výrobu a zanikla.
Ve videosnímku si připomeňme tranzistorový přijímač L&L Piccolo633 z roku 1962
Firmu založili roku 1946 pánové Harald Linnet (1901-86) a Valdemar Hofman Laursen (1907-87). Zbytky továrny jsou zde:
[ATTACH=CONFIG]16452[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16453[/ATTACH]
V roce 1947 zahájila firma výrobu a na trh dodávala např. tyto lampové radiopřijímače:
[ATTACH=CONFIG]16454[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16455[/ATTACH]
Od roku 1959 do roku 1965 se firma L&L věnovala výrobě tranzistorových radiopřijímačů:
[ATTACH=CONFIG]16456[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16457[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16458[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16459[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16460[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16461[/ATTACH]
V roce 1965 firma Linnet & Laursen ukončila výrobu a zanikla.
Ve videosnímku si připomeňme tranzistorový přijímač L&L Piccolo633 z roku 1962
[ATTACH=CONFIG]16481[/ATTACH]
V roce 1923 založil Alex Holstensson ve Švédsku továrnu na výrobu rozhlasových přijímačů Radiofabriken Luxor. Roku 1934 se firma stala akciovou společností Luxor Radio AB. Firma se věnovala výrobě elektronkových rozhlasových přístrojů, jejichž některé modely si zde fotografiemi přiblížíme. Modely jsou postupně z let: 1939, 1950, 1951 a 1958:
[ATTACH=CONFIG]16473[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16474[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16476[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16477[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16477[/ATTACH]
Začátkem šedesátých let se v podniku věnovali výrobě tranzistorových radiopřijímačů. Na ukázku modely z roku 1963 a dvakrát z roku 1964:
[ATTACH=CONFIG]16478[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16479[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16482[/ATTACH]
Firma Luxor Radio AB se také od roku 1948 věnovala výrobě hudebních skříní a počínaje rokem 1958 i televizních skříní:
[ATTACH=CONFIG]16483[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16484[/ATTACH]
V roce 1984 ukončil podnik Luxor Radio AB svojí činnost a byl koupen finskou společností Nokia. Značka Luxor Radio tím zanikla.
V příloze je fotografie zakladatele firmy a výrobní hala firmy z roku 1934
[ATTACH=CONFIG]16698[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16699[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16699[/ATTACH]
Další švédskou firmou, která se podílela na výrobě rozhlasových přijímačů, byl podnik KungsRadio. Vznik této firmy byl velice netradiční. Celý podnik založil pan Albin Andersson. Ovšem tento pán založil původně firmu na výrobu jízdních kol. Podnik se jmenoval Bröderna Anderssons Velocipedfabrik. Ve 20-tých letech se rozšiřoval poslech rozhlasu a vznikala spousta továren na výrobu rozhlasových přijímačů. Panu Anderssonovi se myšlenka poslechu rozhlasu zalíbila., byl zřejmě i moderního myšlení a rozhodl se, že i on bude vyrábět rozhlasové přijímače. A tak v továrně na výrobu jízdních kol vyčlenil několik místností, kde roku 1924 započala výroba rozhlasových přijímačů Kungs. Továrna dostala nový název Bröderna Anderssons Velociped & Radiofabrik. Na fotografiích je budova firmy v době, kdy se tam vyráběla pouze jízdní kola a její podoba dnes.
[ATTACH=CONFIG]16700[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16701[/ATTACH]
Na dalších fotografiích je vyobrazen výrobní program z let 1936 až 1941
[ATTACH=CONFIG]16702[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16703[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16704[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16705[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16704[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16705[/ATTACH]
Výroba jízdních kol a současně s tím i výroba rozhlasových přijímačů trvala až do konce 50-tých let. Firma, tak jako mnohé jiné, nezanikla úplně. Funguje dodnes, ovšem ne již jako výrobní závod, ale jako obchod s elektrotechnickým zbožím. Je součástí divize Euronics
[ATTACH=CONFIG]16706[/ATTACH]
V příštím díle se podíváme na jeden z posledních rozhlasových přijímačů, který firma Bröderna Anderssons Velociped & Radiofabrik, respektivě její divize KungsRadio, vyrobila a dodala na švédský trh.
V příloze fotografie zakladatele podniku Albina Anderssona (1878 - 1961)
[ATTACH=CONFIG]16717[/ATTACH]
Jedním z posledních modelů rozhlasových přijímačů firmy KungsRadio je model Kungs592ABC z roku 1956. Jednalo se o lampové rádio, které mohlo být zapojené na síť 110, 125, 150, 220 V, nebo na tři baterie. Rozhlasový přijímač přijímal vysílání na středních, dlouhých a krátkých vlnách. Byl osazen elektronkami DK96, DF96, DAF96, DL96, DM71.
[ATTACH=CONFIG]16719[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16720[/ATTACH]
_______________________________
_______________________________
[ATTACH=CONFIG]16721[/ATTACH]
Na fotografiích je vlevo obchod firmy Andersson Velociped & Radiofabrik z roku 1950 a vpravo je poslední model radiopřijímače, který firma vyráběla roku 1958. Přijímač nesl název Kungs755UKV.
[ATTACH=CONFIG]16722[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16723[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16725[/ATTACH]
Pojďme si ještě několika fotografiemi připomenout firmu, která se pár desetiletí s úspěchem věnovala společné výrobě tak rozdílného sortimentu, jakým je jízdní kolo a rozhlasový přijímač. Forografie jsou z období přelomu 40-tých a 50-tých let.
[ATTACH=CONFIG]16726[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16727[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16728[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16729[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16730[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16731[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16729[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]16730[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]16731[/ATTACH]
[ATTACH=CONFIG]18886[/ATTACH]
Historie Vatikánského rozhlasu
V roce 1929 svěřil papež Pius XI. Guglielmu Marconimu, vynálezci bezdrátového vysílání, vybudování rozhlasové stanice v nově vzniklém vatikánském státě. Nové rádio svěřil papež jezuitům a ředitelem jmenoval člena tohoto řádu, fyzika a matematika Giuseppa Gianfranceschiho. První vysílání zahájil Pius XI. 12. února 1931 latinskou promluvou. Zpočátku byl vysílán například přehled činnosti Papežské akademie věd nazvaný "Scientiarum Nuncius Radiophonicus". V roce 1936 bylo nové rádio uznáno Mezinárodní radiofonní unií (UIR). V paláci Lva XIII., byla roku 1936 vytvořena nová rozhlasová studia.
[ATTACH=CONFIG]18888[/ATTACH]
Pius XI. (vpravo) a Guglielmo Marconi (uprostřed)
Pius XI. (vpravo) a Guglielmo Marconi (uprostřed)
Po vypuknutí 2. světové války se navzdory cenzurám a rušení stalo nové rádio cenným prostředkem svobodného zpravodajství. Francouzské hnutí odporu dokonce vysílání Vatikánského rozhlasu přepisovalo a tajně rozšiřovalo. Vatikánský rozhlas už tehdy řídil mezinárodní redakční tým jezuitů a jeho programy byly vysílány v devíti jazycích. V lednu roku 1940 vznikla "Informační kancelář", která pomocí rozhlasu pomáhala hledat pohřešované vojáky a civilní osoby a válečným vězňům předávala vzkazy od jejich rodin. V letech 1940-1946 bylo během 12105 hodin rozhlasových přenosů odvysíláno celkem 1240728 takových informací.
Po skončení války bylo vysílání Vatikánského rozhlasu obohaceno o další jazyky, vzrostl redakční tým. Bylo ovšem zároveň potřeba disponovat silnějšími vysílači a směrovými anténami. Proto byly roku 1954 zahájeny práce na stavbě vysílacího střediska v Santa Maria di Galeria. Pius XII. ho slavnostně otevřel 27. října 1957. V roce 1958 byl zahájen provoz nových studií a redakcí v někdejším Muzeum Petrianum, protože potřeby rozvíjejícího se rádia neustále rostly. Státní sekretář Vatikánu, kardinál Villot, slavnostně otevřel 29. ledna 1970 nové sídlo Vatikánského rozhlasu v Palazzo Pio. Rádio již vysílalo své programy 19 až 20 hodin denně v 32 jazycích a měl k dispozici vysílače o celkové síle více než 1000 kW. Personál rádia se tehdy skládal z 280 osob, které pocházely ze 38 zemí.
[ATTACH=CONFIG]18889[/ATTACH]
Palazzo Pio, soucasné sídlo Vatikánského rozhlasu
Dějiny českého vysílání Vatikánského rozhlasu
Palazzo Pio, soucasné sídlo Vatikánského rozhlasu
Dějiny českého vysílání Vatikánského rozhlasu
U kolébky českého vysílání Vatikánského rozhlasu stál pražský arcibiskup Josef Beran. Během svého prvního pobytu v Římě požádal 23. února 1947 ve Vatikánu o zvláštní vysílání pro Československo. Tato iniciativa byla uvítána a podporována i tehdejší československou vládou. První mimořádné vysílání pro Československo se konalo u příležitosti zahájení jubilejních svatovojtěšských oslav 22. dubna 1947.
Pravidelná vysílání začala 24. prosince 1947. Podle rozhodnutí Státního sekretariátu mělo být vysílání pro Československo společné pro Čechy i Slováky. Původně se mělo vysílat jen dvakrát týdně. Ale nakonec se pořady pro Československo konaly hned od začátku třikrát v týdnu - v pondělí, ve středu a v pátek v 19 hodin, a to pokaždé čtvrt hodiny. V pondělí a v pátek bylo prvních deset minut věnováno náboženským úvahám nebo rozhovorům o problémech tehdejšího náboženského života. Poslední čtyři minuty v druhé řeči přinášely stručné zprávy z katolického světa. Středa byla věnována týdennímu přehledu zpráv a aktualit z katolického světa. Jedna polovina byla vždy česky, druhá slovensky. Od února 1949 mohli posluchači slyšet každodenní pravidelné pořady po 15 minutách v češtině a slovenštině. Od listopadu téhož roku už existovaly dvě samostatné sekce - česká a slovenská - které připravovaly, a dodnes připravují, své programy na sobě nezávisle. Koncem února 1948 - spolu s komunistickým pučem v Československu a událostmi, které po něm následovaly - nastalo pro české a slovenské vysílání nové období. Přestože roku 1950 začalo jeho soustavné rušení komunistickým režimem, snažilo se spolupodílet na boji o náboženskou svobodu v Československu, informovat o nepravé Katolické akci organizované komunisty a o postojích Svatého stolce.
Zdroj: Radio Vatican
V roce 1954 přišlo na trh vůbec první tranzistorové rádio, které neslo název Regency TR-1. A stalo se vánočním hitem. Tranzistor, bez něhož by tranzistorové rádio nemohlo vzniknout, bylo předvedeno světu 23.12. 1947. Pánové Brattain, Bardeen a Shockley součástce říkali polovodičový zesilovač. Název "tranzistor" dostala součástka až roku 1948. Dnes tedy slavíme 65 let od vzniku tranzistoru, bez něhož by se v elektronice moc daleko nedošlo.
První tranzistorové rádi Regency TR-1
První tranzistorové rádi Regency TR-1
[ATTACH=CONFIG]20982[/ATTACH][ATTACH=CONFIG]20983[/ATTACH]
