Historie spotřební elektroniky - 1. díl: Jaký byl vývoj?

„Magiče“ a „kazeťáky“

Magnetofonový přehrávač je (byl) dalším z řady analogových přístrojů pro reprodukci zvuku. První počin v tomto směru udělal dánský inženýr Valdemar Poulsen (1869–1942), který již v roce 1899 provedl záznam zvuku na kovový drát. Od této doby se vývoj magnetofonových přístrojů ubíral trnitou cestou. Záznam na ocelové pásky technologií vynalezenou panem Poulsenem si mohly dovolit jen velké rádiové stanice, nejen pro nákladnost a rozměrnost těchto zařízení.

Až v roce 1939 firma BASF vyvinula první magnetofonové pásky z celuloidu, na jedné straně opatřené vrstvou z kysličníku železa. A v roce 1941 se zrodil magnetofonový přehrávač v podobě, kterou již známe, a to díky objevu vysokofrekvenční předmagnetizace. První přístroje byly nazývány cívkové magnetofony, a to díky cívkám, na kterých byly navinuty magnetické pásky. Postupem času bylo možno i v domácích podmínkách pořizovat vlastní záznam zvuku, což vedlo k nebývalému rozmachu a rozšíření těchto přístrojů do domácností.
Kazetové uložení magnetického pásku postupně vytlačilo právě cívkové uložení. První myšlenka kazetového uložení se datuje již do roku 1935 do Německa. Vývoj ovšem převzalo zámoří, a tak roku 1950 byl představen první kazetový magnetofon. Jeho cena zpočátku ovšem nedovolovala i přes možnost záznamu jeho masové rozšíření. V roce 1958 byla představena stereofonní verze magnetofonové pásky. V roce 1962 se do vývoje vložila firma Philips a díky ní se začal vyrábět první finančně dostupný stereo kazetový magnetofon, který byl v roce 1963 uveden na trh v Evropě a o rok později v Americe.
Tím byl zahájen útok na cívkové magnetofony a nutno říci, že kompaktnost kazetového uložení a snadná manipulace s kazetami byly hlavními faktory, kvůli kterým zastaralé kotoučové magnetofony prohrály nelítostný boj s „kazeťákem“. Ovšem ani kazetový magnetofon neměl na růžích ustláno, Compact Disc začal za nedlouho šlapat na paty tomuto velice oblíbenému formátu pro uchovávání a přehrávání zvukového záznamu.

Kompaktní disk a přehrávače CD

Další technologie pro uchování a přehrávání zvuku. Jde ve své podstatě o návrat k plochému záznamu dat jako u gramofonové desky, ale záznam je pořizován v digitální kvalitě za pomoci laseru o vlnové délce 785 nm. Na vývoji tohoto média spolupracovaly firmy Sony a Philips. Spolupráce byla však jen zdánlivá, pochopitelně šlo především o konkurenční souboj o to, která z firem získá pomyslné prvenství a bude se moci zapsat do dějin.
Vítězství získala na svou stranu společnost Sony, která v roce 1982 představila svůj první přehrávač CDP-101. Až v roce 1983 představila svůj první přehrávač společnost Philips. Výhodou spojení sil při vývoji bylo stanovení společného formátu, který se tak stal standardem. CD bylo společným úsilím vyvinuto již v roce 1979. Zajímavostí je délka standardního CD, společnost Philips prosazovala délku 60 minut, která by korespondovala s délkou dlouhohrající gramofonové desky.

Jiný názor na věc měla společnost Sony, která prosazovala délku 74 minut. Důvodem byla hudba, a to vážná hudba – zástupci společnosti Sony chtěli, aby se na jeden kompaktní disk vešla Beethovenova devátá symfonie (konkrétně se o to zasloužil dlouholetý šéf Sony Norio Ohga, který nedávno zemřel). Postupem času došlo k dalšímu vývoji a CD tak získala kapacitu odpovídající 80minutovému záznamu. Větší kapacita se s úspěchem nesetkala, pro nemožnost zaručení kompatibility při čtení v různých přístrojích.
Prvním albem vydaným oficiálně na CD bylo album švédské skupiny ABBA The Visitors, které vyšlo 17. srpna 1982. Potenciál této technologie rozpoznali i ostatní výrobci, a tak se CD přehrávače staly hlavním tahounem a ne náhodou zaujalo CD dosud neotřesitelnou pozici gramofonové desky. Bylo několik pokusů posunout vývoj CD kupředu, ale vždy narazily na slepou uličku, alespoň co se záznamu zvuku týká.

Minidisc a přehrávač MD

Firma Sony se nechtěla smířit s CD technologií a v roce 1991 představila novou platformu s názvem MiniDisc, kterou již v roce 1993 doplnila o možnost záznamu. Šlo o nové magnetooptické médium, které nabízelo stejnou kapacitu pro záznam hudby s kapacitou 74 a 80 minut. Médium bylo zapouzdřeno do plastového pouzdra, jež mělo předejít mechanickému opotřebení, na které si uživatelé CD občas stěžovali. Japonsko se stalo asi nejvděčnější zemí, co se uživatelů MD týká. Vývoj neustal i přes celosvětově nepříliš velké rozšíření tohoto formátu.
V roce 2000 byl představen formát MDLP, který umožňoval díky kodeku ATRAC3 komprimovat záznam na dva až čtyři krát větší hustotu, tedy i délku záznamu při zachování obdobných zvukových vlastností. Na přelomu června a července roku 2001 byl formát rozšířen o NetMD, který umožňoval přenos mezi PC a MD pomocí USB.
V roce 2004 byl uveden nový formát Hi-MD, který pokračoval ve směru, jenž udával NetMD ve spojení s novým kodekem ATRAC3Plus. Bylo tak dosaženo obslužné kapacity až 1 GB. Společnost Sony zůstala více méně osamocena v tomto formátu a tak kromě již zmíněného Japonska neměl ve světě masivnější oporu v uživatelích. Hlavní využití našly MD přehrávače a MD rekordéry v nahrávacích studiích a rádiích, kde umožňovaly přípravu celého vysílání a záznamu. Společnost Sony musela ve spojení s MD řešit i problematiku autorských práv.