Jak si vybrat (správný) satelitní přijímač

Nejeden uživatel dnes ocení u satelitních přijímačů možnost nahrávat si pořady v digitální kvalitě. V zásadě existují dvě odlišné skupiny přístrojů. Jedny mají v sobě přímo integrovaný pevný disk o určité kapacitě, na který zaznamenávají vysílání, ty druhé sice nemají svůj disk, ale jsou připraveny nahrávat na externí paměťová zařízení, nejčastěji připojená do USB nebo eSATA rozhraní.

Základní rozdíl je kromě jiného ve financích – přístroj s integrovaným HDD bude dražší, naproti tomu k levnějšímu zařízení bez vlastního disku musíte dokoupit disk externí. Jistým úskalím zde může být podpora datových formátů disků. Mnoho přijímačů ovládá pouze formát FAT/FAT32, některé umí i NTFS a zejména linuxové přijímače si poradí i s dalšími formáty (ext2, ext3, apod.).

Nevýhodou staršího FAT formátování je omezení maximální velikosti jednoho souboru, což jednotliví výrobci řeší různě. Většinou se u delší nahrávky vytvoří na disku několik různých souborů, které jsou přehrávány jeden po druhém, aniž byste si toho stačili všimnout. Méně komfortní však může být přenos takového záznamu a jeho zpracování v počítači.

Zde se dostáváme k další důležité věci, a sice tomu, zda jsou pořady nahrávány kódovaně nebo nekódovaně. Jak jsme si uvedli na začátku, k příjmu kódovaného vysílání je potřeba příslušná karta podmíněného přístupu (kterou si zakoupíte nebo obdržíte v sadě zároveň s přijímačem). Nahrávání může probíhat tak, že je signál uložen na disku již dekódovaný a později ho můžete přehrávat i bez přítomnosti této karty v přijímači, nebo je uložen v zakódované formě a bez karty si ho nijak nepřehrajete.

Zejména u přijímačů, které umožňují souběžné sledování a nahrávání dvou různých kódovaných kanálů, bývá zvykem, že pokud během nahrávání přepnete na jiný kanál, záznam již bude obsahovat zakódovaný úsek, protože si přijímač, potažmo jeho čtečka karet, nemusí poradit se souběžným dekódováním dvou kanálů současně (v okamžiku přepnutí na jiný kanál pokračuje v záznamu toho původního, avšak v kódované formě, a vám nabídne dekódovaný obraz přepnutého kanálu).

Některé přístroje umí takto zakódované nahrávky dodatečně zpracovat a uložit na disk jejich nekódovanou kopii. Ovšem i zde najdete odlišnosti – někde probíhá proces vytváření nekódované kopie rychlostí 1:1, jinde je možné operaci provést vyšší rychlostí a ušetřit tak čas. V těchto zdánlivě nepodstatných detailech se obvykle najdou odlišnosti mezi tzv. uznávanými značkovými přístroji a levnějšími zařízeními „neznámé“ (rozuměj čínské, korejské,…) provenience.

Současné přijímače s certifikovanými čtečkami karet systému Irdeto se bohužel vyznačují tím, že jimi pořízené nahrávky lze přehrát pouze v daném zařízení. Nelze je přehrávat na počítači, ani v jiném přijímači (byť stejné značky). U nahrávek pořízených v systému Cryptoworks bývá jejich přenositelnost do jiných zařízení snazší (nikoliv bezproblémová).

Co bývá častým nedostatkem (většinou skrytým), je neschopnost zaznamenávat kompletní datový tok společně audio/video daty. Tím se myslí titulky, další zvukové doprovody, EPG apod. Kvalitní přijímače ukládají a umí zpracovat i tato data. Takže si film, který byl vysílán s českým i originálním zvukem, můžete později přehrát a zvolit si v nabídce, který zvukový doprovod má být spuštěn.

Bohužel je celá řada přístrojů, které toto neumí (a výrobci se tím nikde nechlubí, takže to snadno přehlédnete). Pak se vám na disk nahraje jen ten zvuk a ty titulky, které byly aktivní během záznamu. Všechna ostatní data jsou zahozena, nebo je přístroj prostě neumí zpracovat, i když uložena byla.

Využití časovače úzce souvisí s nahráváním. V součinnosti s elektronickým programovým průvodcem (EPG) ho lze využívat k pohodlnému plánování automatického (třeba i opakovaného) nahrávání pořadů. Zde je nejdůležitějším kritériem maximální počet událostí v časovači. Levné přístroje jsou omezeny klidně jen na 8, u jiných lze uložit klidně 50 záznamů (o své pořady tedy nepřijdete, ani když se na několik týdnů či měsíců vzdálíte z místa, kde máte satelitní přijímač).

I když tato věc možná nechává mnohé chladnými (bohužel nejen uživatele, ale i některé výrobce), může mít velký vliv na celkovou užitnou hodnotu přijímače. Je dobré, pokud existuje možnost SW aktualizovat, nejlépe prostřednictvím satelitu (tzv. funkce OTA), což zvládne i laický/antitechnický uživatel.

Další možností (u vybavenějších zařízení) je použít USB nebo síťový port. Samotná možnost aktualizace však nic moc neřeší, důležité je, aby existovala dostatečná podpora ze strany výrobce či distributora produktu v ČR, který alespoň po dobu trvání „dětských nemocí“ nových zřízení uvolňuje nové verze systému. Ideálně by neměly sloužit k zalepení dřívějších průšvihů a nefunkčnosti, ale k rozvíjení možností využití přijímače. Realita však někdy bývá jiná.

Vyhlédnete-li si nějaký přijímač, pokuste se probrouzdat internet a zjistit, zda jeho výrobce/distributor poskytuje aktualizované verze SW. U přístrojů, které nepodporují uživatelskou aktualizaci systému, je někdy možné řešit toto přes autorizovaný servis, což je však méně pohodlné a nemusí to být ani v rámci záruky „v ceně“.