Sony KDL-40ZX1: tenčeji už to nejde

S touto recenzí si nepředstavíme nejen televizor samotný, ale podíváme se i na technologii, která s tímto kouskem přímo souvisí. Výrobce se pokouší uspokojit moderní trendy bezdrátového spojení a přišel s opravdu zajímavou novinkou.

Spousta uživatelů využívá svůj televizor k daleko více činnostem, než je pouhé sledování televizního vysílání, což je samozřejmě přesně to, kam moderní domácnost spěje. Bohužel to ale s sebou nese jisté problémy především s celkovým propojením veškeré potřebné elektroniky. DVD přehrávač, herní konzole, počítač, systém domácího kina atd. Všechny tyto zařízení vysílají signál skrze nějaké médium a to je potřeba zapojit do televizoru.

Při představě, že vám z této super tenké TV visí na zdi ještě tři HDMI kabely, jeden výstup na audio a několik kablíků pro propojení se starším zařízením, jako je například video, asi nebudete skákat radostí. Právě to se u Sony pokusili odstranit a přišli hned s velmi povedeným řešením.

Systém BRAVIA 1080 Wireless funguje na relativně jednoduchém principu kombinace zobrazovací jednotky (recenzovaný televizor) a vzdáleného mediálního přehrávače, který v sobě integruje televizní tuner.

Do TV si tedy zapojíte pouze kablík nesoucí elektrickou energii a všechny ostatní zařízení zapojíte skrze potřebné médium (HDMI, SCART, optika…) do mediálního přehrávače, který pak signál do televizoru přenese bezdrátově.

Širokopásmové bezdrátové spojení pracující na frekvenci 36 až 48 kHz zvládá přenést i video ve formátu 1080i s vysokým datovým tokem, který takovému rozlišení odpovídá. V televizoru je pak zabudován relativně jednoduchý přijímač a veškeré ovládání výstupů či zvoleného kanálu provádíte vlastně na samotném přehrávači.

Na přední straně přehrávače naleznete kromě USB 2.0 portu pro zapojení flash-disku také výstup na sluchátka, PCMCIA port pro připojení přídavné dekódovací karty a také sadu tlačítek sloužících k ovládání základních funkcí. Ikonka LINK pak informuje o stavu bezdrátového spojení – v případě, že svítí zeleně, je přenos v pořádku a můžete začít sledovat zvolený kanál.

Zajímavější je ale pro nás samozřejmě zadní strana, která skýtá všechny vstupní/výstupní porty. Z fotografie je vše jasně patrné, avšak všimněte si například i IR Blaster portů, díky kterým si můžete čidlo IR signálu vyvést na vhodnější místo. Rozhodně je toto řešení opravdu příjemné, neboť máte k dispozici velmi bohatou sadu konektorů, které jsou hlavně opravdu dobře přístupné. Jistě znáte situaci, kdy si chcete připojit další HDMI kabel, ale na zadní straně televizoru se prostě do konektoru nemůžete trefit.

V předchozí kapitole jsme se zmínili o "rozdvojeném" OSD menu. To může na první pohled působit zmatečně, ale rozhodně má své opodstatnění. Televizor jako takový má na své zadní straně jeden HDMI port a tak v některých případech nemusíte přehrávač ani využít. V těch případech pak máte k dispozici bohaté menu integrované v televizoru (viz. předchozí kapitola).

Jakmile ale připojíte přehrávač, budete po kliknutí na tlačítko Home přesunuti do přehlednějšího a bohatšího menu samotného zařízení, kde můžete ovládat samozřejmě i funkce televizoru. Toto řešení, ač se zdá nepraktické, funguje velmi intuitivně a uživatel si málokdy všimne, jestli ovládá to či ono zařízení.

Jak můžete vidět, menu je velmi podobné zařízením jako je PlayStation 3 apod. Je velmi přehledné, dobře tříděné a hlavně se v něm uživatel neztratí.