TV - bublina nebo revoluce?
24.4.2006, Radek Jahoda, článek
Současná doba přeje nákupům nových televizorů, pád cen je přímo neuvěřitelný především u plochých panelů. Jenže to sebou nese i svá negativa. Snaha o zpětnou kompatibilitu přináší i řadu problémů a paradoxně koupí nového přijímače můžeme získat obraz, který je horší než u naší staré "bedny". Navíc televizní přijímače a celá videotechnika procházejí v současnosti velkou revolucí, ta je ale někde v půli cesty a k ustálení dojde až za několik let. Tehdy by byla nejlepší doba ke koupi nové techniky, ne každý je ale ochoten tak dlouho čekat. S čím je tedy nutné počítat a na co si dát pozor při výběru?
Zásadní změny v koncepci televizoru jsou v podstatě tři, všechny zhruba stejně velké. První změna se týká odklonu od klasické vakuové obrazovky, která je poslední ve větším množství vyráběnou elektronkou. Všichni výrobci již od těchto televizorů upouštějí a to jak z důvodu nižší poptávky, tak i ceny, která díky konkurenci klesla na takové částky, že jejich výroba přestává být rentabilní. Ještě máme v paměti osud množství fabrik, které se díky tomu dostaly do potíží a některé to ani nepřežily. Ploché televizory jsou prostě "in" a cenová válka se roztáčí nanovo, z čehož můžeme těžit jedině my - zákazníci.
Výhodou těchto plochých televizorů, ať už LCD nebo plazmových, je kromě menšího zabraného místa a možnosti pověsit na zeď, také perfektní geometrie obrazu, což byla jedna z největších slabostí CRT obrazovek. U plochých obrazovek je totiž každý bod přesně na svém místě již z výroby a elektronika se nemusí zabývat nelinearitou vychylovacích cívek a tvarem stínítka obrazovky. Tyto ploché televizory ale mají i své nevýhody. U LCD obrazovek je to především absence černé barvy, znatelné je to hlavně za tmy. Principem zobrazení je totiž to, že žádný bod nesvítí, ale pracuje na opačném principu - zastiňuje světlo ze zadního osvětlení. Něco dokonale zastínit je prakticky nemožné, pronikající světlo tak místo černé vytváří šedivou.
Další nevýhodou je počet bodů obrazovky, který je přesně dán a jeho zvyšování je výrobně náročné. Proto mají téměř všechny levné ploché televizory příliš nízký počet bodů. Stejné typy se prodávají po celém světě - pro systém NTSC i PAL. Jelikož výrobci (nebo alespoň jejich ústředí) většinou pocházejí z dálného východu, jsou tyto panely uzpůsobeny pro systém NTSC a počet zobrazitelných řádků je roven 480. Jak jistě víte, evropský systém používá řádků 576, takže v tomto případě přijdeme o téměř sto řádků, tedy asi šestinu, což je při již tak nízkém rozlišení docela dost. Opojení z velkých panelů tak soudného člověka hned přejde, pokud není z těch, kteří si ho pořizují jen jako módní doplněk (a raději ho nezapínají). Lépe jsou na tom dražší ploché televizory, které se chlubí 720 řádky nebo ještě o něco více (např. u LCD, které jsou většinou odvozeny od velkých počítačových monitorů). Ovšem i v tomto případě je spotřebitel klamán, protože tyto přístroje jsou většinou označeny jako HD, přestože parametrů HDTV nedosahují. Často ani v horizontálním směru, natož pak ve vertikálním. Plné rozlišení je totiž 1920x1080, což v současné době splňují jen ty nejdražší televizory. A ani ty nedokáží zobrazit plný formát 1080p, ale pouze prokládaný režim 1080i, který je stejně nakonec zbaven prokládání (aby to nebylo jednoduché, tak HDV kamery nahrávají pouze v rozlišení 1440x1080i).
Tak se dostáváme k dalšímu problému. Staré CRT obrazovky zobrazovaly v jednom okamžiku vždy jen jeden bod, daný proudem elektronů na stínítko obrazovky a usměrněný vychylovacími cívkami na příslušný bod. Z tohoto důvodu se používalo prokládané zobrazení, liché a sudé řádky se střídaly a byly vždy z jiného časového okamžiku. Vůbec to nevadilo, protože předchozí řádky již na obrazovce nesvítily a jedinou nevýhodou bylo blikání obrazu, které by bylo tak jako tak. Dostali jsme tak 50 (půl)snímků a plynulý obraz. Ploché obrazovky ale zobrazují všechny body zároveň (přestože se také obnovují v pravidelných intervalech), takže obraz nebliká, nelze ale využít výhod prokládaného režimu, protože bychom viděli známé zubatice. Proto se provádí deinterlace, který nás těchto zubatic zbaví. Žádný dokonalý deinterlace neexistuje, abychom získali 50 celých snímků, musí se chybějící informace dopočítat interpolací. Přesto bych toto neviděl tak černě, protože stejný princip je již léta používán u počítačů a je zvládnutý. Opět je to určitý kompromis, rozhodně je to lepší řešení, než pouhých 25 snímků za vteřinu.
Opět je tu další ale - málokterý televizor zobrazuje plných 50 (vypočítaných) snímků, protože (z cenových důvodů) obrazovka zvládne pouze 25. Pohyb obrazu tak není plynulý. Nezaměňujte prosím pojem "zvládne zobrazit" s podporovaným formátem. Přestože dokáže zpracovat signál s 50 (půl)snímky za vteřinu, neznamená to, že všech těch 50 (půl)snímků zobrazí. Například u neprokládaného formátu 720p, který disponuje vyšším rozlišením 1280x720, může být počet snímků za vteřinu jak 25, tak i 50. Jenže kvůli omezenému datovému toku se používá v podstatě jen těch 25 snímků za vteřinu. Co je důsledkem, již bylo řečeno.
Stejným kompromisem jako kdysi je opět prokládaný režim 1080i, který zvyšuje ještě více rozlišení na 1920x1080. Vychází ze starého japonského analogového HDTV systému MUSE, proto je prokládaný. Formát 1080i je označován za HDTV, ale výrobci elektroniky (a nejen oni) nás začínají přesvědčovat, že plné HDTV (full HDTV) je teprve režim 1080p. Ten je neprokládaný a může mít buď 25 nebo 50 (resp. 30 nebo 60). Oba konkurenční formáty pro přehrávače HD DVD i Blu-ray s nimi počítají, ale zda se někdy v budoucnu použijí, je otázkou. Chystají se televizory s podporou 1080p25/30, ale jak již víme, tento formát má k plynulosti daleko. Kvůli kompatibilitě se stávajícími televizory se stejně nebude tento formát používat při vysílání systémem DVB, o 1080p50/60 ani nemluvě, ten potřebuje čtyřnásobnou horizontální obnovovací frekvenci oproti 1080i, což žádný televizor nezobrazí a ani žádný dostupný vysílací kanál nepřenese.
Používat se proto budou tak jako tak pouze dva formáty - 1080i50 a 720p25. Prvně jmenovaný je při podobném datovém toku (nekomprimovaný) podle mne lepší řešení než formát 720p, jenže většina panelů nedokáže zobrazit plných 50 snímků za vteřinu a tak každý druhý řádek obrazu jen dopočítá (kvůli zamezení zubatic) a výsledkem je vlastně pouhých 540 řádků obrazu, tedy méně než u současného systému. Filmy se pak budou distribuovat pravděpodobně ve formátu 1080i, ale půjde o neprokládaný obraz, převedený do prokládaného. Ostatně stejně se to už dnes dělá, ničemu to nevadí, kompatibilita je zaručena a záleží jen na televizoru (tedy Vaší peněžence), jak se s tím popere (zda zobrazí jen 25 nebo 50 snímků).
Třetím problémem je nástup digitálního vysílání a tedy i problém tuneru a dekodéru. Dnes je v prodeji jen malé procento přijímačů schopných digitální vysílání zpracovat. A i když už to zvládnou, poradí si jen s formátem MPEG-2. Jistě již víte, že se s největší pravděpodobností budou některé stanice vysílat i ve formátu MPEG-4. Zatím neexistuje televizor ani set-top-box, který ho dokáže dekódovat, nepočítáme samozřejmě počítačové karty, kde se o dekódování stará procesor a příslušný software. Někteří výrobci integrovali zásuvný slot, který umožní rozšířit obvody o dekodér dalšího formátu, není to ale pravidlem. Osobně se divím, že tento slot není samozřejmostí, protože z technického hlediska by to určitě žádný problém nebyl.
Stojíme tedy na poměrně důležitém rozcestí - analogové vysílání se mění na digitální, malé rozlišení se mění na vyšší, neprokládané zobrazení (částečně) nahrazuje prokládané, 4:3 obrazovky jsou nahrazovány 16:9. Je zde až příliš mnoho možností a příliš mnoho omezení. To samé platí pro televizní vysílání, kde od natočení kamerou až po dekódování v televizoru může dojít k několika konverzím mezi různými formáty, navíc je datový tok na vysílači značně omezen a na současných velkoplošných panelech může takový obraz vypadat strašně. Stačí si zajít do sportbaru, kde promítají fotbal nebo hokej na velké plátno z DVB-S/T, uvidíte sami. To vše je nutné si uvědomit, než člověk vyrazí do obchodu. Dejte si práci s vyhledáním pravých parametrů nabízeného přístroje a nedejte se přesvědčit pouze parametry v předloženém letáku.
Výhodou těchto plochých televizorů, ať už LCD nebo plazmových, je kromě menšího zabraného místa a možnosti pověsit na zeď, také perfektní geometrie obrazu, což byla jedna z největších slabostí CRT obrazovek. U plochých obrazovek je totiž každý bod přesně na svém místě již z výroby a elektronika se nemusí zabývat nelinearitou vychylovacích cívek a tvarem stínítka obrazovky. Tyto ploché televizory ale mají i své nevýhody. U LCD obrazovek je to především absence černé barvy, znatelné je to hlavně za tmy. Principem zobrazení je totiž to, že žádný bod nesvítí, ale pracuje na opačném principu - zastiňuje světlo ze zadního osvětlení. Něco dokonale zastínit je prakticky nemožné, pronikající světlo tak místo černé vytváří šedivou.
Další nevýhodou je počet bodů obrazovky, který je přesně dán a jeho zvyšování je výrobně náročné. Proto mají téměř všechny levné ploché televizory příliš nízký počet bodů. Stejné typy se prodávají po celém světě - pro systém NTSC i PAL. Jelikož výrobci (nebo alespoň jejich ústředí) většinou pocházejí z dálného východu, jsou tyto panely uzpůsobeny pro systém NTSC a počet zobrazitelných řádků je roven 480. Jak jistě víte, evropský systém používá řádků 576, takže v tomto případě přijdeme o téměř sto řádků, tedy asi šestinu, což je při již tak nízkém rozlišení docela dost. Opojení z velkých panelů tak soudného člověka hned přejde, pokud není z těch, kteří si ho pořizují jen jako módní doplněk (a raději ho nezapínají). Lépe jsou na tom dražší ploché televizory, které se chlubí 720 řádky nebo ještě o něco více (např. u LCD, které jsou většinou odvozeny od velkých počítačových monitorů). Ovšem i v tomto případě je spotřebitel klamán, protože tyto přístroje jsou většinou označeny jako HD, přestože parametrů HDTV nedosahují. Často ani v horizontálním směru, natož pak ve vertikálním. Plné rozlišení je totiž 1920x1080, což v současné době splňují jen ty nejdražší televizory. A ani ty nedokáží zobrazit plný formát 1080p, ale pouze prokládaný režim 1080i, který je stejně nakonec zbaven prokládání (aby to nebylo jednoduché, tak HDV kamery nahrávají pouze v rozlišení 1440x1080i).
Tak se dostáváme k dalšímu problému. Staré CRT obrazovky zobrazovaly v jednom okamžiku vždy jen jeden bod, daný proudem elektronů na stínítko obrazovky a usměrněný vychylovacími cívkami na příslušný bod. Z tohoto důvodu se používalo prokládané zobrazení, liché a sudé řádky se střídaly a byly vždy z jiného časového okamžiku. Vůbec to nevadilo, protože předchozí řádky již na obrazovce nesvítily a jedinou nevýhodou bylo blikání obrazu, které by bylo tak jako tak. Dostali jsme tak 50 (půl)snímků a plynulý obraz. Ploché obrazovky ale zobrazují všechny body zároveň (přestože se také obnovují v pravidelných intervalech), takže obraz nebliká, nelze ale využít výhod prokládaného režimu, protože bychom viděli známé zubatice. Proto se provádí deinterlace, který nás těchto zubatic zbaví. Žádný dokonalý deinterlace neexistuje, abychom získali 50 celých snímků, musí se chybějící informace dopočítat interpolací. Přesto bych toto neviděl tak černě, protože stejný princip je již léta používán u počítačů a je zvládnutý. Opět je to určitý kompromis, rozhodně je to lepší řešení, než pouhých 25 snímků za vteřinu.
Opět je tu další ale - málokterý televizor zobrazuje plných 50 (vypočítaných) snímků, protože (z cenových důvodů) obrazovka zvládne pouze 25. Pohyb obrazu tak není plynulý. Nezaměňujte prosím pojem "zvládne zobrazit" s podporovaným formátem. Přestože dokáže zpracovat signál s 50 (půl)snímky za vteřinu, neznamená to, že všech těch 50 (půl)snímků zobrazí. Například u neprokládaného formátu 720p, který disponuje vyšším rozlišením 1280x720, může být počet snímků za vteřinu jak 25, tak i 50. Jenže kvůli omezenému datovému toku se používá v podstatě jen těch 25 snímků za vteřinu. Co je důsledkem, již bylo řečeno.
Stejným kompromisem jako kdysi je opět prokládaný režim 1080i, který zvyšuje ještě více rozlišení na 1920x1080. Vychází ze starého japonského analogového HDTV systému MUSE, proto je prokládaný. Formát 1080i je označován za HDTV, ale výrobci elektroniky (a nejen oni) nás začínají přesvědčovat, že plné HDTV (full HDTV) je teprve režim 1080p. Ten je neprokládaný a může mít buď 25 nebo 50 (resp. 30 nebo 60). Oba konkurenční formáty pro přehrávače HD DVD i Blu-ray s nimi počítají, ale zda se někdy v budoucnu použijí, je otázkou. Chystají se televizory s podporou 1080p25/30, ale jak již víme, tento formát má k plynulosti daleko. Kvůli kompatibilitě se stávajícími televizory se stejně nebude tento formát používat při vysílání systémem DVB, o 1080p50/60 ani nemluvě, ten potřebuje čtyřnásobnou horizontální obnovovací frekvenci oproti 1080i, což žádný televizor nezobrazí a ani žádný dostupný vysílací kanál nepřenese.
Používat se proto budou tak jako tak pouze dva formáty - 1080i50 a 720p25. Prvně jmenovaný je při podobném datovém toku (nekomprimovaný) podle mne lepší řešení než formát 720p, jenže většina panelů nedokáže zobrazit plných 50 snímků za vteřinu a tak každý druhý řádek obrazu jen dopočítá (kvůli zamezení zubatic) a výsledkem je vlastně pouhých 540 řádků obrazu, tedy méně než u současného systému. Filmy se pak budou distribuovat pravděpodobně ve formátu 1080i, ale půjde o neprokládaný obraz, převedený do prokládaného. Ostatně stejně se to už dnes dělá, ničemu to nevadí, kompatibilita je zaručena a záleží jen na televizoru (tedy Vaší peněžence), jak se s tím popere (zda zobrazí jen 25 nebo 50 snímků).
Třetím problémem je nástup digitálního vysílání a tedy i problém tuneru a dekodéru. Dnes je v prodeji jen malé procento přijímačů schopných digitální vysílání zpracovat. A i když už to zvládnou, poradí si jen s formátem MPEG-2. Jistě již víte, že se s největší pravděpodobností budou některé stanice vysílat i ve formátu MPEG-4. Zatím neexistuje televizor ani set-top-box, který ho dokáže dekódovat, nepočítáme samozřejmě počítačové karty, kde se o dekódování stará procesor a příslušný software. Někteří výrobci integrovali zásuvný slot, který umožní rozšířit obvody o dekodér dalšího formátu, není to ale pravidlem. Osobně se divím, že tento slot není samozřejmostí, protože z technického hlediska by to určitě žádný problém nebyl.
Stojíme tedy na poměrně důležitém rozcestí - analogové vysílání se mění na digitální, malé rozlišení se mění na vyšší, neprokládané zobrazení (částečně) nahrazuje prokládané, 4:3 obrazovky jsou nahrazovány 16:9. Je zde až příliš mnoho možností a příliš mnoho omezení. To samé platí pro televizní vysílání, kde od natočení kamerou až po dekódování v televizoru může dojít k několika konverzím mezi různými formáty, navíc je datový tok na vysílači značně omezen a na současných velkoplošných panelech může takový obraz vypadat strašně. Stačí si zajít do sportbaru, kde promítají fotbal nebo hokej na velké plátno z DVB-S/T, uvidíte sami. To vše je nutné si uvědomit, než člověk vyrazí do obchodu. Dejte si práci s vyhledáním pravých parametrů nabízeného přístroje a nedejte se přesvědčit pouze parametry v předloženém letáku.
-100.webp)
