Z kamery do (vý)střihu

Budeme se věnovat všem dnes možným situacím, tedy různým technologiím, na které můžeme narazit. A je velice pravděpodobné, že všechny jsou stále aktuální, i když již mnohé nemají budoucnost nebo jsou dokonce zastaralé. Převod starých záznamů ale bude aktuální stále.

Za staré záznamy dnes můžeme považovat všechno analogové, ať už je zdrojem přímo videokamera nebo záznamové zařízení. Může jít o systém VHS, S-VHS nebo kamerové varianty s menšími kazetami VHS-C nebo S-VHS-C popřípadě konkurenční formáty Video-8 a Hi-8.

Všechny analogové systémy používají stejný typ výstupu, a to buď kompozitní nebo S-Video (též Super-Video nebo Separate-Video) signál. Liší se v tom, že první varianta přenáší barevnou složku spolu s jasovou (černobílou) po jednom vodiči (jde tedy o kompozici obou složek), kdežto S-Video používá přenos barevné složky odděleně po vlastním vodiči a ten má i vyšší šířku pásma a tedy i rozlišení. Traduje se, že má barevné podání lepší, ale není to pravda. Díky větší šířce pásma má pouze ostřejší barevné přechody bez známých barevných duchů na rozhraních barev. Velká jednobarevná plocha bude na obou systémech vypadat stejně, ale různobarevná scéna bude s S-Video připojením vypadat mnohem lépe.

Dalším mýtem je to, že S-Video připojení je vždy kvalitnější než kompozitní. To rovněž není pravda, nezáleží na připojení, ale na zdroji signálu. Systémy VHS a Video-8 ukládají barevnou složku zároveň s jasovou a s nižší šířkou pásma a na výstupu generují vždy kompozitní signál. Nejenže připojení pomocí S-Video nezvýší kvalitu, ale dokonce neexistuje zařízení systému VHS nebo Video-8, které má S-Video výstup. Snažit se tedy připojit tato zařízení pomocí S-Video kabelu je jako lít do naftového motoru benzín.

Jiná situace je u S-VHS a Hi-8 systémů, které ukládají barevnou složku zvlášť a z principu mají S-Video výstup. Tyto systémy jsou zpětně kompatibilní, dokáží tedy přehrát i VHS resp. Video-8 kazety, ale u nich nemá opět použití S-Video výstupu smysl. Oni ani většinou při přehrávání negenerují na výstupu S-Video nic, ale pouze na kompozitním výstupu. Podrobněji o této problematice v našem starším článku Komerční formáty videa a TV.
Kabel pro kompozitní video používá jen jeden vodič (a samozřejmě také zem) a stačí mu tedy jeden konektor. Nejčastěji používaným je cinch. S-Video kabel oproti tomu potřebuje dva signálové vodiče a proto musí použít vícepinový konektor. Zásadně se používá čtyřpinový miniDIN konektor, kde dva piny jsou pro signál a dva pro zem, která je oddělená pro obě složky (ve skutečnosti to ale výrobci neřeší a země jsou spojené).

K přenosu video signálu je nutné přidat i přenos zvuku. Ten je přenášen zvlášť po dvou samostatných kabelech, pro připojení se používají cinch konektory. Nejčastějším kabelem pro přenos analogového videa je tak kabel se třemi cinch konektory, označovaný jako AV nebo A/V kabel (Audio/Video). Konektory navíc využívají zavedeného barevného značení, takže nelze splést jejich připojení (ovšem ne všechna zařízení se toho drží a používají barevné konektory, pak je třeba se řídit popisky u konektoru).

• žlutá - kompozitní video
• červená - zvukový signál pravý kanál
• bílá - zvukový signál levý kanál

Pokud se chceme připojit přes S-Video kabel, tak rovněž potřebujeme připojit zvuk. Jelikož každé zařízení s S-Video výstupem má téměř vždy i kompozitní výstup, tak se připojuje kompozitním kabel (tří-cinchovým včetně zvuku) a navíc S-Video kabelem. Lze najít dokonce zařízení, která připojení přes kompozitní kabel vyžadují, protože na S-Video výstupu či vstupu nemají jasovou složku.

Jedním specifikem Evropy je zavedení SCART konektoru, který se snaží vměstnat všechny signály do jednoho konektoru. Má 21 kontaktů, takže umožňuje přenos oběma směry a zbylo i na další signály jako řízení přepínání 16:9 a 4:3 pro televizory, zapnutí třelevizoru nebo RGB či YPbPr signál.
Na malých zařízeních, jako jsou například kamery, lze objevit i jiné konektory. Nejčastější je čtyřpinový jack pro přenos kompozitního videa a stereo zvuku. Spolu s kamerou je pak dodáván i specifický kabel, který funguje jako redukce na klasické tři cinch konektory. Časté je ale i klasické připojení přes kompozitní A/V, hlavně na starších kamerách.

K tomu, abychom dostali analogové video do počítače, ho musíme zdigitalizovat. Počítač je čistě digitální zařízení a tak zpravidla nebývá vybaven žádnými analogovými vstupy. Potřebujeme tedy zařízení, které nám tuto činnost zprostředkuje. V zásadě máme na výběr z těchto možností:

• Digitalizační karta
  Digitalizační video karta je určena hlavně k převodu nahrávek do digitální podoby a proto dává nejlepší výsledky. Samozřejmě existují různé varianty v různých cenových relacích. V zásadě se ale bavíme o kartách, které mají jak video vstup, tak i audio vstup a převádí video a zvuk synchroně se stejnou časovou základnou. Nejčastější variantou jsou karty, které zdigitalizované video převedou do DV formátu a většinou se tak tváří v počítači jako připojené DV zařízení. Jejich výhodou je to, že video je v počítači ve standardním tvaru, který dokáže zpracovat jakýkoliv střihový video editor. Mohou být jak interní, tak externí s připojením na rozhraní Firewire (IEEE1394). Starší karty používaly jiný formát, většinou MJPEG. Dražší karty pak provádějí i vylepšení obrazu - filtraci šumu a především obsahují Time Base Corrector (TBC), který vyrovnává chvění řádků obrazu kvůli vůlím při záznamu na pásku. Jde v zásadě o náhodný posun řádku vlevo či vpravo. Do této kategorie nepatří karty, které mají oddělené čipy pro digitalizaci videa a zvuku a neprovádí žádnou kompresi.
  
• Capture nebo TV karta
  Tato kategorie karet využívá levných zachytávacích obvodů, které provádějí jen digitalizaci bez komprese a filtrace. Jde v zásadě o interní karty pro PCI rozhraní nebo externí pro USB. Starší typy digitalizovaly video i zvuk zvlášť, takže docházelo k rozsynchronizování obrazu a zvuku (což se následně muselo řešit softwarově), nové typy již tento problém vyřešily. Těmito kartami lze dosáhnout (a vždy šlo) také slušných výsledků, ale práce s nimi je méně komfortní a často bývala problémová (viz starší článek Zachytávání a zpracování videa pro začátečníky). S novými kartami a softwarem to již většinou problém není (pokud se nevyskytne určitá nekompatibilita částí hardware nebo software), dodávaný software umožňuje i kompresi do různých formátů včetně MPEG. Doporučuji ale nahrávat do DV nebo MJPEG, čímž zajistíme kompatibilitu a rovněž kvalitu pro následný střih. Formáty jako MPEG-1/2/4, DivX, XviD, H.264 apod. jsou naprosto nevhodné, protože jsou značně ztrátové a další komprese znatelně snižuje kvalitu. Doporučit je lze jen tehdy, pokud již video nebudeme stříhat.
  
• Digitální videokamera
  Ano, i videokameru lze použít pro digitalizaci. Musí mít ale analogový video vstup, což mají jen ty dražší. V Evropě totiž platí, že na jakékoliv záznamové zařízení je uvalena spotřební daň. Kamera bez vstupu má tak nížší cenu, což je jistě konkurenční výhoda.
  Zde je také jedna výhoda systému Digital 8. Tyto kamery používají stejné kazety jako analogové Video-8 a Hi-8 a již od uvedení na trh jsou zpětně kompatibilní. Lze do nich tedy strčit starou nahrávku z Video-8 nebo Hi-8 kamer, připojit k počítači a digitalizaci máme zajištěnu.

Společným znakem digitalizace je to, že trvá stejně dlouho jako přehrávání a nelze ho nijak urychlit. Celý systém tak pracuje v reálném čase a musí být postaven tak, aby vše stihl. Jakmile totiž například počítač nestihne dodaná data uložit, tak o ně přijdeme. To byl v dřívější době velmi častý problém. Nejásejme, protože i dnes k tomu může dojít, například pokud na počítači běží ještě jiné programy, který sdílejí strojový čas i přístup na pevný disk. Během zachytávání videa bychom tedy měli všechny ostatní programy ukončit, vypnout i různé antivirové ochrany a zajistit, aby nemohlo dojít k nežádoucímu spuštění různých aktualizací nebo naplánovaných úloh.

Výběr softwaru je dnes již velký, zachytávat umí dokonce i programy, které mají tuto funkci "jen tak mimochodem". Lepší je tedy spíše sáhnout po osvědčených programech, starý dobrý VirtualDub udělá svou práci velmi dobře. Experimentům se samozřejmě meze nekladou, měli bychom ale vyžadovat, aby program dokázal rozpoznat výpadek snímků.

Nejlepší situace je u digitalizačních karet, které nahrávají do DV formátu. Ty pracují jako připojená DV kamera nebo se rovnou připojují na Firewire rozhraní. A s tím již umí pracovat většina střihových softwarů bez problémů.