Jak jsme točili na 8 mm: historie vývoje

Vývoj videokamer je úzce spjatý s vývojem fotoaparátů, jejichž historie zasahuje až do 1. poloviny 19. století, samozřejmě šlo ale o velmi jednoduché přístroje. Postupem času vývoj nabíral na obrátkách a zrodily se i první televizní kamery, které se využívaly výhradně profesionálně pro účely studií. Běžný člověk tak mohl sledovat pouze výsledek, přičemž v té době prakticky i to bylo výsadou bohatších a navíc pouze v kinosále. Nedostupnost byla dána zejména jejich vysokou cenou a také tím, že vše bylo teprve ve svém zrodu. Málokoho by asi tehdy napadlo, že za pár desítek let už bude možné natáčet filmy v mnohem lepší kvalitě s miniaturní kamerou, která bude dostupná prakticky každému.

První přístroj, který lze označit jako kameru, byl tzv. obrázkový dissector, který sestrojil Philo Farnsworth v roce 1927 a fungoval na principu katodové trubice. Dissector ovšem měl velmi malou citlivost a používal se ve většině případů na jiné účely než pořizování filmů, například pro zjištění jasu v technologických procesech. Citlivost v jednotkách luminiscence (lux) dosahovala pouze 3000 lux.

V roce 1931 se stal průkopníkem v oboru Vladimir Zqorykin, který si nechal patentovat tzv. iconoscop, jenž obraz promítal na speciální stěnu složenou z citlivého materiálu, podobně jako je tomu u lidského oka. Citlivost byla v tomto případě mnohem větší a dosahovala přibližně 75000 lux. V dalších letech postupně přicházely další a další technologicky odlišné postupy a principy zachytávání obrazu a postupně se začínaly využívat v televizních studiích. Kromě zmíněného iconoscopu se tak můžeme setkat s přístroji jako je orthicon, vidicon, plumbicon, saticon apod.

Významným vynálezem, který se stal základem televizní kamery RCA TK-30 vyrobené v roce 1946, se stal tzv. obrázkový orthicon. Kamery byly až do roku 1950 většinou velkých rozměrů, pak se začaly postupně zmenšovat, ale skutečně přenosné lze označit kamery vyrobené až po roce 1962. Ještě necelých deset let předtím byla představena první barevná televizní kamera.

Vývoj televizních kamer, zejména co se týká rozměrů, dovolil prvním uživatelům vytvořit i vlastní amatérské snímky. Uvedení těchto malých kamer nutně předcházelo představení VCR, které se sestávaly z televizoru a kazetového přehrávače s možností záznamu. To značně komplikovalo nahrávání, protože i přes kompaktní rozměry kamery bylo nutné s sebou nosit i sestavu VCR. Pionýry byly v této době hlavně firmy JVC a Sony.

Přelomový byl v oblasti osobních přenosných kamer rok 1982, v kterém se staly hned dvě významné události. První bylo představení formátu VHS-C společností JVC a druhou pak uvedení prvního camcoderu s názvem Betacam od firmy Sony. VHS-C znamenalo hlavně zmenšení kazety pro přenosné VCR a Betacam naopak kameru pro profesionály s výrazně lepší kvalitou záznamu. Výsledkem tak bylo sjednocení kamery a VCR tak, že je mohl nosit pouze jediný uživatel. Zajímavostí je, že tato inovace nepřinesla pozitivní ohlasy, protože kameraman pak musel zvládat obě činnosti zároveň, zatímco dříve kameru a VCR obsluhovaly dvě osoby.

První osobní přenosnou kameru Betamovie opět představilo Sony (v roce 1983). Kamera byla i přes menší kazety na bázi technologie Betamax poměrně velká a bylo nutné ji opírat o rameno. V následujících letech byly uvedeny další modely, které překvapivě nebyly rozměrově menší. Důvodem byly hlavně nové funkce, protože první model Betamovie neměl možnosti jako převíjení pásky či přehrávání záznamu.

Pozadu samozřejmě nezůstala ani společnosti JVC, která uvedla na trh svou kameru využívající vlastní formát VHS-C. Záznam na média VHS-C pak mohl být dlouhý až 120 minut. Na úspěch kompaktních kamer s formátem VHS-C od JVC reagovalo Sony vlastním novým formátem Video8. Proslulé osmimilimetrové filmy byly přibližně o třetinu menší než ty pro původní kamery Betamax (12,7 mm), čímž se otevřela možnost vyrábět mnohem menší kamery pro koncové uživatele a díky technologii se prodloužil i čas záznamu, který dosahoval až dvou hodin a v pomalém režimu až čtyř hodin. Oba formáty - Video8 a VHS-C - měly velmi podobnou kvalitu, výhoda na straně Sony byla díky delšímu záznamu, u JVC zase nižší cena přehrávačů.

Vedle zmíněné dvojky firem se na trhu začaly objevovat i další kamery pro koncové uživatele, příkladem byl například Panasonic. Ten sice nevyráběl malé kamery, protože využíval standardní velikosti kazet VHS nebo S-VHS, ale jejich kapacita až 9 hodin záznamu byla pro mnohé nadšence prioritou. Dalšími formáty navazujícími na předchozí úspěchy byly od Sony Video Hi8 (zkratka názvu high-band Video8) a od JVC SVHS (Super VHS).

S představením digitálního formátu DV a mini DV v polovině 90. let začalo zbrusu nové období pod taktovkou digitálních videokamer. DV média byla opět ve formě kazety, ovšem podstatně menší než předchozí 8mm formát. Zpočátku byla nevýhoda v problémech s horší kvalitou než u analogového signálu, a tak někteří uživatelé raději dále využívali předchozí formáty. Časem však byly problémy redukovány a digitální kamery zaznamenaly doslova boom. Nejznámějším se pak stal asi formát Digital8 od společnosti Sony uvedený v roce 1999. Na trhu se postupem času začaly objevovat i další a další modely od různých výrobců, čímž se samozřejmě díky konkurenci snižovala i cena a kamery se staly dostupným sortimentem. Média Mini DV můžete v nabídce firem nalézt i dnes a to i přes fakt, že už se v tomto oboru využívají mnohem novější technologie, jako jsou pevné disky či paměťové karty.